Antonín Kratochvíl : Kdybych nebyl fotografem, byl bych určitě zločincem.

Častěji než na stříbrném plátně, se ale s Antonínem Kratochvílem setkáte v souvislosti s jeho fotografiemi, za které obdržel již několik významných cen. Třikrát vyhrál World Press Photo nebo byl vyznamenán například Infinity Award. Známá je kupříkladu jeho reportáž z války v Iráku, kde pobyl dohromady, snad nejdéle ze všech, přes šest měsíců. Kratochvíl se nezaměřuje jen na žurnalistickou fotografii, přestože v tomto oboru si bezesporu vydobyl značnou pověst.  Jako velmi osobní, někdy až surrealistický portrétista celebrit je oceňován stejně, jako za své dokumentární snímky. Není lhostejný k tomu, co se děje s naší planetou, v roce 2005 mu vyšla kniha Vanishing o mizejícím přírodním prostředí a zanikajících kulturách po celém světě. Ale vedle těchto tří hlavních témat se věnuje i například módě, v roce 2006 nafotil české módní designérce Liběně Rochové její kolekci v New Yorku. Nafotil nespočet kampaní, například pro Ray Ban nebo Harley Davidson. V neposlední řadě je zakládajícím členem fotografické skupiny (agentury) VII.

Začátky jeho kariéry ale zdaleka nebyly tak zářné jako jeho nynější praxe. „Mí rodiče žili v Lovosicích, kde měl můj otec ateliér. Byl to takový městský fotograf, fotografoval pohřby a svatby. Tak tam jsem byl počat v roce 1947. A v roce 1949 nás odtud odvezli na valníku do Vinoře, do takového pracovního tábora, kde jsme byli až do roku 1953. Pak jsme se přestěhovali do Karlína, tam nám dali byt. Tak tam jsem vyrostl." V roce 1967 už neviděl v tehdejším Československu pro sebe žádnou budoucnost, nechtěl zůstat v továrně jako dělník. Na školu se jako druhořadý občan dostat nemohl, a tak se rozhodl pro emigraci. Přes tehdejší Jugoslávii se dostal do Rakouska, kde jak sám vyprávěl, ho před tím, aby mu vypadaly zuby zachránili Švédové, kteří mu nabídli azyl. Ale vzhledem ke svým pochybným obchodům, živil se jako překupník kradeného zboží, byl vyhoštěn. Ocitl se opět v Rakousku. Pak se bezcílně potuloval po Evropě, narukoval do Cizinecké legie, se kterou se zúčastnil války v Čadu. Z cizinecké legie po roce dezertoval a objevil se v holandském Amsterodamu. Zde se začala rodit jeho fotografická kariéra.

„Já jsem nikdy nevěděl, že budu fotograf. Přestože jsem vyrostl kolem fotografie, pomáhal jsem otci v temné komoře a poznal jsem ten proces. Holanďané se mne zeptali, co bych chtěl dělat. To bylo výborné. Bylo to poprvé, co se mne někdo zeptal, co bych chtěl dělat. V komunismu mi říkali, co mám dělat a tady se mne poprvé zeptali, co bych chtěl. Já jsem říkal, že bych chtěl studovat na Akademii. Tam byl Vojta Dukát, tak mi pomohl, že jsem si půjčil kameru od jednoho Brňáka. Moraváci byli důležití k tomu, abych se dostal k fotografii. Pak jsem se tam dostal." Na známé Akademii Gerrita Rietveltda dosáhl bakalářského titulu za dva a půl roku, tradičně studium trvalo pět let. Již na studiu v sedmdesátých letech fotil humanistické fotografie. Jeho snímky se zasadily o zrušení starobince, v němž lidé žili v nedůstojných podmínkách.

Z Nizozemí odešel do Spojených států amerických. Jeho parketou byla fotografie černobílá, ale ta byla tehdy zcela jednoznačně na druhé, možná až na třetí koleji, všichni fotili na barvu. Jeho portfolio, které si přivezl z Holandska se sice líbilo, ale setkal se jen s odmítavým „to je dobrý, ale my tady v Hollywoodu černobílou fotografii nepoužíváme”. Naštěstí se v té době setkal s jedním německým vydavatelem uměleckého časopisu, kterému dělal asistenta zhruba rok, než se vydal na vlastní dráhu. Znovuzrození černobílé fotografie přišlo reportáží o Afghanistanu pro magazín Rolling Stones, jež vyšla v osmdesátých letech. Jako fotograf na volné noze se živil především jako dokumentarista, cestoval na místa ekologických katastrof i válečných konfliktů, fotografoval zánik deštných pralesů v Jižní Americe, válečný konflikt v Iráku, vězení pro drogové dealery v Myanmaru (bývalá Barma) i dětské pouliční gangy v Mongolsku. Pracoval i v Evropě a Americe. Známými se staly jeho surrealistické portréty Davida Bowieho, francouzských herců Jeanne Moreau a Jeana Reno, proslavil se i jeho snímek sedmnáctileté Liv Tyler.

Podle Kratochvíla se nejhůře z celebrit fotil skladatel a zpěvák Bob Dylan. Bylo to první Dylanovo focení po dlouhé pauze, celých osm let se nenechal nikým fotografovat. Na focení se sešli na hřbitově. Dylan si nepřál ani to, aby měl s sebou Kratochvíl asistenta, prý se bál. Další focení probíhalo po jednom koncertě v temné uličce, bez blesku. Až tato fotografie se Dylanovi líbila. Další tři roky jí pak používal na svých propagačních materiálech. Jaká je asi cena, za kterou se Antonín Kratochvíl nechá najmout Bobem Dylanem? „Dal jsem mu ji (fotografii) zadarmo, protože fotit Boba Dylana, to se jen tak někomu nepodaří.”

Podstata Kratochvílových fotografií tkví ale trochu jinde. Jako reportér prošel válečnými konflikty a jinými útrapami lidské rasy. Přestože se v jeho portfoliu objevují i fotografie například pralesů nebo krajiny, jeho hlavním motivem je člověk, hlásí se také k humanistické linii dokumentární fotografie. Jeho cesta konflikty začala ještě „na útěku”, kdy jako voják Cizinecké legie bojoval v Čadu.

Jedna z jeho vítězných fotografií na World Press Photo pochází z Myanmaru, kam ho vyslala redakce The New York Times. Tam sice není válečný konflikt v pravém slova smyslu, ale do této země není vůbec jednoduché se dostat. Antonín Kratochvíl tam přicestoval pod záminkou ukázat světu, jak tento stát bojuje proti opiu. Vládnoucí vojenská junta doufala, že to bude jejich propaganda. Seznámil se tam s jedním velitelem, který mu umožnil, aby nahlédl do cel. Kratochvíl o tomto pekle na zemi a o utrpení, které prožívají její vězni, podal vizuálně velmi silné svědectví.

Válečný konflikt, kterého se účastnil byla i spojenecká invaze do Iráku. Většinou Kratochvíl fotí, podobně jako Josef Koudelka, na klasický kinofilm a své staré Nikony, ale v tomto případě vyhrála praktičnost nad tradicí. Kratochvíl do Iráku jel s digitálním foťákem a k němu si vzal ještě asistenta, který mu technicky pomáhal a po nocích snímky posílal přes satelit do redakce.

Do Iráku se nedostal jako většina jeho kolegů s armádou, s určitým pocitem bezpečí. Kdyby byl se spojenci, nebyl by s místními lidmi a právě ty chtěl fotit. O nich chtěl podat zprávu, jak prožívají válku. Ještě s několika kolegy si v Kuvajtu najali terénní auto a s ním nelegálně překročili irácké hranice. Pak se pohybovali mezi oběma liniemi, což bylo velmi obtížné, protože jejich hranice se každý den posouvala.

Na otázku kolik si za tuto zakázku pro časopis Fortune vydělal odpověděl: „Je to různý. To záleží na tom, kolik kdo potřebuje k životu. Platili nám dvojnásobně - takzvanou nebezpečnou gáži. V Mexiku bych za to žil dlouho, možná půl roku, ovšem v Americe mnohem, mnohem kratší dobu.”

V roce 2001 Antonín Kratochvíl v New Yorku založil ještě spolu se dalšími šesti fotografy agenturu VII. Pojmenovali ji lakonicky VII, protože jich bylo tehdy sedm, dnes jich je už jedenáct. V jednom rozhovoru se Antonín Kratochvíl zmínil o tom, že víc jak čtrnáct členů by agentura VII mít neměla.

Práce Antonína Kratochvíla je celosvětové uznávaná, staví se vedle takových jmen, jako je třeba Sebastião Salgado. Jeho základnou jsou fotografie dokumentární, zuřivě se snaží pomoci a jako fotograf pomáhá vyprávěním. Až poeticky zní příběh o Indiánovi, který se na něj obrátil s prosbou. Průmyslová firma se chystala zruinovat posvátné území jeho kmene. Kratochvíl s ním týden žil na osamoceném ostrově a snažil se zachytit esenci tohoto místa, kterou pak pomocí svých obrázků předával dál.

• Americký sen Larry Sultana
• Stephen Shore: Obrazy obyčejného světa
• Filmový Philip-Lorca diCorcia
• Letající fotograf Yann Arthus-Bertrand
• Většinou černobílý Anton Corbijn
• Ani jedna z tváří Cindy Sherman
• Deník Nan Goldin

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole: