« zpět

Carl Bengtsson - Nostalgický seveřan

Jeden z mála světoznámých švédských fotografů, nemluvný, nenápadný tichošlápek Carl Bengtsson. Jeho klasické, přesto odvážné, poetické, přesto sexy, sentimentální, přesto moderní fotografie vyhledávají klienti jako Bergdorf Goodman, Jaeger, Aveda, dánská módní značka Day, Harrods, magazíny Vogue, Elle nebo Financial Times. Kudy však vedla jeho cesta do módního světa?

02.11.2009Osobnostiautor: Eva Došková

Na počátku Carlovy fotografické kariéry stála láska k muzice. Ke konci 70. let vytvořil obal k CD Marie & Per. Zaposlouchal se do jejich hudby a nechal se inspirovat texty písní. Svůj první vážně míněný fotografický pokus následně rozstříhal na puzzle, znovu poskládal, slepil, a ještě jednou na něj zamířil svůj fotoaparát. Tak vznikl nejen cover, ale také spolupráce s firmou EMI, pod tehdejším vedením Kjell Anderssona.

Následující hrstku let zasvětil kočovnému způsobu života. Kromě tvorby dalších a dalších „obalových“ a prezentačních fotografií, trávil dny a hodiny svého drahocenného času jezděním na turné s kapelami, ačkoliv ne vždy byly příliš známé. Při koncertech pobíhal pod pódiem či v zákulisí a nenechal své prsty na spoušti ani chvíli odpočinout. Fotil vše, co se zdálo být jen trochu podstatným pro atmosféru daného místa, času, dění... Vypjaté výrazy ve tvářích muzikantů, publikum v extázi, znuděné vyhazovače, rozlité drinky na podlaze. Kdybyste v této době řekli ve Švédsku komukoliv z hudební sféry „backstage?“, odpověď by zněla jasně: „Carl Bengtsson!“.

Málokdo ovšem vydrží příliš dlouho na jednom místě. Tento hubený seveřan se zamiloval do fotografií Guye Bourdina a Helmuta Newtona, což jeho pečlivě střeženou cestu pomaloučku stáčelo do jiného, mnohem méně spontánního směru. Fashion, fashion, fashion! Psala se léta osmdesátá a s nimi velký boom v módním světě. Carlovy fotografie zpočátku neměly příliš společného se slovy jako rukopis či originalita, místy se zdály být až téměř dokonalým mixem děl pánů Martina Munkacsiho, André Kertésze, Irvinga Penna či jeho obdivovaného Guye Bourdina. Ovlivněn trendy vlnou však nezůstal navždy; jak sám prohlásil, nyní se inspiruje sám sebou.

Velký vliv na jeho vizuální představy však tato doba přesto zanechala, spojuje je s poznatky z dob klubového vandrování. Málokdy působí Bengtssonovy obrázky příliš inscenovaně; mají mnohem blíže k přirozenosti a dokumentu. Atmosféra koncertů ho vedla k rychlému zachycení správného okamžiku, vštípila mu do paměti, že první dojem je vždy tím nejdůležitějším. Nefixuje se pouze na modelku a dává velký prostor i náladě v pozadí. Oblíbil si černobílou formu, jež podle jeho slov kvůli své nereálnosti prohlubuje obraz až do zvláštního místa za zrcadlem, do snového světa. Pokud však již nechává hrát první housle barvy, tlumí je a transponuje do libozvučných melodií. Preferuje práci na lokaci s již existujícím osvětlením nebo daylightem. Jeho sklon k nostalgii se projevuje i ve volbě techniky, ačkoliv pro něj není příliš důležitá; pokud může, rád zůstává věrný klasickým filmovým aparátům. Tradují se neuvěřitelné historky o tom, že při focení prezentačních materiálů kapel, téměř nikdy nevypotřeboval na jeden projekt více, než jeden film. Scény mívá tak pečlivě rozkreslené a naplánované, až je téměř zázrakem, že ve výsledku přesto působí samozřejmým či nahodilým dojmem.

Jak již bylo řečeno, klasiku používá, jen pokud může. Jakkoliv je znám svými vysokými nároky již od začátků kariéry, rozhodně nepatřil k těm, kteří k úspěchu kráčejí přes mrtvoly klientů, dobývají jejich tvrze ostrými slovy místo meče a nespokojí se s ničím jiným, než vlastním vítězstvím. Neznamená to ale, že by svou těžce nalezenou originalitu ztrácel. Jeho síla spočívá totiž ve velkém talentu, jemnosti fotografického oka, nutnosti podělit se o svůj pohled a především - chuti hrát si a nacházet. Mistr kontrastů a kompromisů.