Dan Vojtěch: „Jsem jen malej kluk z hor“

Jak ses vůbec dostal k focení? Většina lidí Tě zná hlavně díky Tvým fotkám skejťáků a snowboardistů, fotil jsi předtím ještě něco jiného?

Všechno začalo tím, že jsem našel tátův starý foťák Zenit-E, koupil jsem do něj film a začal fotit – prvních pár fotografií dopadlo katastrofálně, protože jsem je dělal v místnosti a bez blesků – takže nic moc. Na chvíli jsem toho pak nechal, ale občas jsem se k focení přeci jen průběžně vracel. Naučil jsem se zvětšovat fotky, ale de facto to byla záliba tak na druhé, třetí koleji. Postupem času mne také zaujalo ježdění na skejtu, ale fotil a jezdil jsem zvlášť. Časem mne pak napadlo skloubit tyhle dvě věci dohromady. V Pardubicích jeden můj známý (Tadeáš Pavlík) jezdil taky na skejtu, nějaké fotografie v časopisech už měl, tak jsem ho oslovil, jestli by nepotřeboval nějaké nové. Kromě toho další kamarád točil skateboardové videa a znal šéfredaktora časopisu o skejtech Board, tomu poslal nějaké moje fotky Tadeáše a tím vlastně všechno pořádně začalo. 

Potom jsi vyhrál soutěž Nikonu – jak dlouho už jsi fotil před tímto oceněním?

Asi dva roky. Vlastně skejty jsem začal hodně fotit až poté, co jsem si koupil digitální zrcadlovku – to bylo v prvním roce mého nástupu na vysokou školu. Jako stálý fotograf pro časopis Board jsem nastálo začal fotit v zimě, během prvního ročníku školy – někdy během ledna. Vyhlášení Nikonu proběhlo následující zimu. 

Pomohlo Ti k něčemu, že ses stal hlavní tváří Nikonu, posunulo Tě to někam?

Nejdřív jsem vyhrál nejdřív soutěž Nikon Talent – to byla taková soutěž pro amatéry, kde se mi podařilo dostat se trochu do povědomí. Rok nato jsem vyhrál druhý ročník této soutěže v kategorii Profi, kde jsem si mohl za vítězství vybrat techniku zhruba za 150 000 Kč (nikon D3, nikon sb 800 a nikkor 50/1.8). Toto vítězství mě hodně motivovalo a posunulo dopředu. Výhra v soutěži ale neskončila jen předáním výhry, spolupráce s firmou Nikon se začala pomalu vyvíjet a myslím, že v následujících měsících se máte opravdu na co těšit. 

Fotíš lidi ze světa, který je pro většinu diváků docela magický - zarostlí týpci, kteří tráví půl roku sami v dřevěné chalupě někde na konci světa, sjíždí hory, které ještě nikdo nesjel, nechávají se z vrtulníku shazovat na panenské pláně a jsou nezávislí na civilizaci. Jací jsou tihle lidé doopravdy?

Jedná se o úplně rozdílné typy lidí, neexistuje jeden univerzální model snowboardisty, i když jich je hodně podobných tomu, jak jsi to popisoval Ty. Znám lidi, kteří odjedou a celé léto jsou na ledovci, tam jezdí na kole, na snowboardu, nic jiného nedělají, nepijou, nehulí, jenom sportují, lezou po skalách, v zimě zas objíždějí závody a jezdí po Evropě, pokud je dost sněhu. Na druhou stranu jsou i lidé – např. znám jednoho vystudovaného architekta, který navrhuje domy a jezdí na snowboardu; který pokud chce, zajede si do Ameriky, kde si zajezdí. Další sorta jsou lidi, kteří už mají stálou práci – třeba fotograf Bohouš Pospíšil – přes rok fotí reklamy – a pak zajede si třeba do Kanady, kde si vyšlápne si nějaký kopec, sjede pár freeridů, přespí na sněhu ve stanu… To je na tom to nejlepší, že většina jsou hrozně zajímaví a inteligentní lidé, každý z nich je svůj a jiný než ostatní. 

A Ty jako fotograf žiješ podobný život? Jaký život se vlastně při této práci dá žít? Předpokládám, že s nimi na ty hory jezdíš.

Když jsem ve městě a nepracuji s nimi, tak se to celkem dost liší, protože musím řešit spoustu jiných věcí, které oni vzhledem ke svému životnímu stylu neřeší. Jakmile ale jednou nasedneš do auta s technikou a jedeš za nimi, tak se automaticky přepneš do jejich módu, a už na nic jiného nemyslíš. Jede se většinou přes noc – třeba do Rakouska – přijedeš tam večer, hory pro tmu nevidíš, vyložíš všechny věci a jdeš spát. Ráno se pak probudíš a většinou je azuro, vidíš ty hory, Alpy – nádhera – a zapomeneš na všechno ostatní. Dáš si snídani s výhledem na Alpy a vydáš se do „práce“. Vezmeš foťák, jedeš výš a výš nahoru a už jsi vtažen do toho jejich světa. Automaticky začneš monitorovat terén a představuješ si, jak budeš fotit. Hlavně tam musíš jezdit s nimi, není to tak, že by asistenti vynesli veškerou techniku. Do batohu si dáš jen foťák a pár objektivů, maximálně lehký blesk, vezmeš si lopatu, pípák (-lavinový vyhledávač, pozn. red.), snowboard a jedeš s nimi…. 

Když oni jezdí freeride v těžkých terénech, jezdíš s nimi?

Já se pokouším to skákání trošku obejít, ale někdy je to opravdu celkem náročné. Je potřeba si ale uvědomit, že sám bych se v životě nepodíval takhle daleko do přírody mimo sjezdovky a neodvážil bych se někde sjet takovou velkou neznámou pláň. Tady víš, že ti kluci tomu rozumí, máte pípáky, lopaty a bezpečnost je zajištěna. Jak už jsem zmiňoval, tak díky nim se podíváš na místa, kam se normální smrtelník nedostane. 

Jsi tam s nimi delší dobu, nebo jen na focení a pak zas domů?

Určitou dobu jsem hodně fotil a třeba osmkrát za zimu jsem na ty hory jel, takže to přepínání bylo pozvolné; většinou jsem byl pořád na horách. Něco jiného je to v létě, kdy fotím hlavně skate ve městě. Takže léto a zima se liší dost. V zimě se třeba člověku nechce ven, radši by byl v ateliéru, ale když už tam přijedeš a vidíš tu krásu, tak zapomeneš na potíže, a čím víckrát jedeš, tím více Tě to uchvátí a nelituješ námahy a ničeho. I když se snowboardisty se to nedá srovnávat, protože oni tam tráví roky života, bydlí třeba i v dodávce nebo ve stanu - to já zas takový nadšenec nejsem. Jsem jenom „ takovej malej kluk“ z hor. 

Liší se nějak snowboardisti od skejťáků?

Liší se hodně, jednak skejt se provozuje ve městě, to je úplně jiná atmosféra. Může to dělat skoro každý, nějaká zvláštní zodpovědnost při tom není potřeba. Při snowboardingu musíš nasednout do auta, někam dojet, dáš hodně peněz za permanentku a pak teprve můžeš jezdit. Respektuješ přírodu, máš radši být na horách, v lesích atd. než někde ve městě. Skateboardisti jsou zase víc takoví „kluci z města“. Jdou do skateparku, tam si sednou na lavičku, zahulí, mají pohodičku, ani se nikam složitě nemusejí dopravovat. Nic neřeší. Ta svoboda je na tom krásná, ale pro fotografa je to někdy k vzteku. Málokdo přijde na focení včas, někdo vůbec… 

Všichni tihle lidé jsou ale hodně odlišní svým přístupem k životu od většiny běžné populace, to je hlavní přínos – a taky díky tomu je ten sport tak zajímavý. Každý z nich je jiný a vnáší do něj svojí osobitost. Na rozdíl od předepsaných figur třeba v krasobruslení, je tady velká svoboda projevu v provedení skoků, je to individuální sport. I tím, jak se kdo na skok obleče, reprezentuje svůj životní styl a postoj (punk, hip-hop…). Je báječné, že sport spojuje lidi, kteří se jinak v civilním životě vůbec nemusí. 

Je možné, že příliv peněz i do tohoto sportu může aktéry nějak deformovat, není to pak spíše prostředek, jak realizovat svoje ambice a sny?

Tady existuje trochu rozpor v postojích – většinou všichni chtějí být sponzorováni, a přitom nadávají na komerci – bez které by na druhou stranu těžko bylo dost peněz. Někdy to vypadá tak, že nevědí co chtějí. Čím dostáváš více peněz od firem, musíš je ale víc a víc propagovat. Točit videa, jezdit po závodech atd… V Čechách se tím ale živí jen minimum lidí. Ty ti pak sami volají a nabízejí různý focení, protože ví, že musí mít fotky v časopisech být vidět. Další věc je, že je to poměrně nebezpečný sport se spoustou zranění, takže ideální by bylo si za kariéru i něco našetřit, aby člověk na konci sportovní dráhy mohl začít ještě jiný život a nezůstal bez prostředků. Jinak těžko říct kam se tento sport celkově do budoucna posune, hodně lidí se tyto extrémní sporty snaží co nejvíce propagovat, ale tím se zvyšuje riziko, že se vytratí to nejkrásnější...ta volnost, svoboda, životní styl a vše co k tomu patří… Dnešní focení těchto věcí vlastně vytváří takový sociální dokument z určité společnosti a určité doby – za x let to pak bude ohromná sonda do společnosti těchto lidi a opravdu uvidíme, jak se to vše vyvinulo. 

Když se díváš na všechny ty triky co předvádí, nezevšední ti? Vždyť jsi musel všechno vidět tisíckrát.

Na první pohled možná ano. Když fotím jejich výkony, tak už nejsem z toho tak unešený a v úžasu, ale spíš přemýšlím nad technikou mých záběrů a všímám si provedení skoků více do hloubky - jak byly provedeny - než jen faktu, že seskočili schody. Jako fotograf, který tento sport zná, ocením i složitější triky, které na první pohled můžou vypadat jednodušeji. Většinou ale když jde na focení se mnou někdo, kdo to ještě neviděl, tak zírá s otevřenou pusou – hlavně třeba na ta kola, protože lítají hodně vysoko a daleko. Já už ale, protože věc znám, tak se mohu více soustředit na svou práci - na opravdu kvalitní záběr. 

Pro skejťáky jsou důležité úplně jiné věci, než pro normálního fotografa, je třeba věnovat pozornost úplně jiným záležitostem, než je obvyklé - jaké to jsou?

To je další věc, kterou spousta lidí neví. Skejťáci chtějí, aby na fotce byly věci jako je odraz, dopad; aby kromě té vizuální stránky měla fotka i nějakou informační hodnotu. To, co já beru jako umělecké dílo, vnímají oni jen jako dokument, důkaz, že z těch schodů opravdu skočili. To, jestli se jim to líbí nebo nelíbí, je spíše jenom bonus k faktu, co fyzicky dokázali. Musí být zachycený celý trik, celé schody. Když nenafotím pořádně dopad a schody mu budu uřezávat, nemá to pro ně tu správnou hodnotu. Navíc žádný odborný časopis takové fotky nezveřejní. 

Na snowboardu, když borec skočí ale na konci spadne, může to být ta uplně nejlepší fotografie kompozicí, záběrem, světlem, se kterou bych mohl vyhrát soutěže, ale nepoužije se, protože tam hlavně jde o ten trik a ten se nepovedl. Takže z pohledu snowboardisty nemá fotka žádnou cenu a vypovídací hodnotu. Byl by to vlastně podvod. Možná ve světě existují i výjimky, když jedou na trip za desetitisíce dolarů a nic se nepodaří, tak se nějaké fotky použijí, ale já osobně bych z toho dobrý pocit neměl.

 Jako třeba fotka - asi jedna z prvních front flipu na horském kole, která se i přes různé potíže báječně povedla. Některé fotky jsou prostě super a člověk si všechno kolem užije, u některých se až tak nezadaří. Do hry vstupuje mnoho faktorů, a je na každém jednotlivci a jeho talentu, co ve výsledku dokáže ze všeho vytěžit. 

Mám ale zkušenost, že když je tým nadšený a správně se vyhecuje a dostane do té správné nálady tak i v příšerném počasí a přes různé technické potíže lze udělat báječné netradiční fotky, které vlastně z takových situací vyplynou. 

Když musíš všechna tato pravidla znát a dodržovat je, jak se vyjadřuješ ty sám umělecky, kde je prostor pro tvou kreativitu?

Světlem, momentem, kompozicí - to všechno je vlastně na Tobě. Z jakého místa nafotíš skok ze schodů, můžeš si vymyslet svůj vlastní koncept záběru, i když s přihlédnutím ke všemu, co tam z pohledu aktérů být musí. Teď je třeba trend fotit tenhle sport třeba i ve studiu, kde můžeš uplatnit světla, blesky, kompozici; pro skejťáka to už tak zajímavé není, ale pro fotografa moc. Kromě toho venku pracuješ s architekturou ve městě a v přírodě s krajinou. 

Máš nějakou inspiraci při  této práci, nějaký svůj vzor?

Je pár fotografů, kteří fotí dobře, líbí se mi jejich práce – třeba Michael Muller (http://www.mullerphoto.com/)  Scott Pommier (http://www.scottpommier.com/), ale inspiraci získávám i jinde. Mimo sport třeba v architektuře, u módní fotky… Když vidím nějaký zajímavý nápad, tak přemýšlím, jestli by to nešlo podobně udělat i u té skejtové fotky. Taky čerpám ze života, jsou různé situace, které mohou člověka inspirovat, přichází to většinou samo. Když nápady nepřichází, dívám se na internet, do časopisů atd… 

Jaké je pro fotografa v Česku finanční zázemí při focení těchto aktivit – ve srovnání se zahraničím, kde většinou o sponzory není nouze – jaké je to u nás fotit skejty a snowboardy?

Já mám pocit, že tady má tento typ focení dost vysokou úroveň, např. David Blažek je další fotograf co tyto věci fotí, vyhrál kategorii sekvence v soutěži RedBull Illume v Americe. Focení má tady i svou historii, takže si myslím že Česká republika je na tom obrazově dost dobře. Horší je to s produkcí, je k dispozici málo peněz, české firmy, které ty fotky platí mají také málo peněz, a je proto dost na hraně uživit se jenom ze sportovních fotek. 

Co by se změnilo a co bys chtěl fotit, kdyby se objevila firma, která by Ti dala dostatek finančních prostředků podle Tvých představ?

Když nejsou existenční starosti, jak zaplatit dům a auto, tak určitě přicházejí nápady jak se říká lépe a radostněji. 

A nějaký Tvůj vysněný nápad, co bys chtěl fotit?

Určitě bych zkusil udělat něco v ateliéru – s kulisami a grafikou, protože tyhle záležitosti mě hodně baví. Udělat takovýhle fotky v atelieru stojí hrozně moc peněz. Nebo něco ve stylu firmy Inside (inside51.com). Ta má hodně dobrý nápady a hodně drahý – tak něco v tom jejich stylu. Třeba postavíš dům a ten přizpůsobíš tomu, že bys tam jezdil na skejtu – uděláš tam třeba podmínky pro to, že můžeš grindovat po stole, můžeš vyjet na ledničku a podobné záležitosti – prostě vnést do toho něco svého a netradičního. Možností by byla spousta, ale není na to zatím dost peněz. 

Když tady fotíš pro skejtové firmy – jsou otevření nějakým novým nápadům a tvorbě? Mám dojem, že představitelé těchto firem jsou většinou mladí lidé, pro věc zapálení – je to tak?

Skejt tady v Čechách není dlouho, takže většinou se jedná o lidi ve věku tak 35-40 let, kteří se tomu věnují; otevření jsou dost, ale nějak mám pocit, že je jim vlastně jedno jak fotky ve výsledku vypadají. Když jim řekneš nějaký skvělý nápad, řeknou – jo dobrý, ale pokud provedení uděláš špatně, tak taky řeknou – jo dobrý, a když to uděláš úplně špatně řeknou to samé. To pak vede k tomu, že nemáš motivaci. Ať uděláš něco špatně nebo dobře, tak pro ně je to vlastně to samé. Oni prostě vidí kluka, jak letí – světlo je moc nezajímá, o kompozici toho moc nevědí – to je na tom trochu smutné. Když pak vyfotíš nějakou opravdu dobrou fotku, dáš si na všem záležet – dopadne to tak, že ve finále dostaneš tak pětkrát míň peněz, než jsi ty sám do toho vložil – jak už jsem říkal, je to smutný. Za ty dobré fotky pak většinou ještě zaplatíš sám – sice je prodáš, ale vlastně je dotuješ. 

Myslíš, že v cizině je přístup lepší, že jim na provedení fotky víc záleží a dokážou to správně ocenit?

V cizině už se tím zabývají delší dobu a je tam i větší konkurence, firmy mají více peněz, takže i fotky musejí líp vypadat. Ale druhou stranu: čím větší firma a čím víc Ti dá peněz, tím více jsi pod jejich kontrolou a bývá to tak trochu stres. Může to být výborné, když Ti dají volnou ruku, ale…má to svá úskalí.

A nepřemýšlel jsi o tom přesunout se z Čech do zahraničí, kde by vše mohlo být pro Tebe i víc finančně zajímavé?

Určitě, v podstatě by mi stačilo, kdybych se uživil a mohl realizovat ty nápady, které mám. Kdyby bylo za práci víc financí, mohl bych dělat zajímavější a náročnější věci. Uvidím, jestli se zadaří. Teď v Americe vycházel kalendář od redaktora BMX Transworldu, což je jeden z největších časopisů, kam si vybrali na obálku kalendáře jednu fotografii (fotografie se zelenym pozadim a balonky). Takže se fotky asi ve světě líbí, ale opravdu se tam prosadit není jednoduché. Prostě asi přestěhovat se tam a začít tam dělat od začátku, jiná cesta zřejmě není. 

Všiml jsem si, že jsi v poslední době začal fotit i módu. Promítá se nějak to, že fotíš sportovce a takové ty free lidi i do Tvých módních fotografií?

Beru to tak trochu volněji, což bývá pro některé lidi překvapením. Prostě vezmeš pár blesků a jdeš třeba do přírody fotit, nápady jsou spontánní, fotky vypadají jinak, nejsou tak přeinscenované, všechno vypadá víc živě. Můžeš tam mít i momentky. Jsou vlastně dvě cesty – koncepty anebo život. Koncepty jsou většinou nádherné, velkolepé, upravené modelky, nádherné šaty, ale ve výsledku to někdy může působit trochu neživým dojmem. Když jdeš venku nepřipravený, něco se neočekávaně přihodí, modelka se rozesměje... Je to pak zas něco jiného, někdy si tímhle způsobem to focení i více užiješ. 

Třeba na Times Square, kde nás nechtěli nechat fotit, jsme takhle nějaké fotky udělali, když přišel policajt, tak jsme ho vyhodili. To si u klasické módní fotky nemůžeš dovolit. Dáš spoustu peněz za povolení fotit někde na atraktivních místech, zvlášť v Americe. Zrovna tak jsme fotili na střeše Metropolitního muzea, kde je zakázáno fotit – modelka si tam prostě stoupla, já se schoval s foťákem na chodbě k hajzlíku a fotil jsem. Přišli lidi, že tam nesmíme fotit, ať odevzdáme fotky, tak jsem rychle utekl do výtahu, kolegové je zatím zdrželi. Takže jak vidíš, svazovat se opravdu nenechám. I když se pak třeba někomu tento typ fotky nelíbí, tak mě to baví. A to je hlavní. 

Máš teď nějakou vizi, kam se dál posouvat, rozvíjet, co se ještě naučit?

Popsal bych to asi tak, že teď jsem v takovém období skoro ničeho. Chtěl bych se naučit líp svítit, spíše s menšími blesky od Nikonu, které jsou fakt dobré. Naučit se zas něco nového, co budoucnost přinese a jakým směrem budu pokračovat – je to otevřená záležitost. 

Jakou techniku používáš?

Vlastně většinou jen Nikon D3, nikkor 16/2.8, nikkor 24-70/2.8,nikkor 80-200/2.8, blesky od Nikonu Nikon SB-800 a SB-900, odpalovače od PocketWizardu

Tvoje skejtové fotky jsou hodně svícené?

Ano, jsou svícené dost komplexně – tak od jednoho do čtyř blesků. Nejčastěji používám dva až tři blesky, sem tam použiju jeden, to v případě, že fotím rybím okem a chci to jenom doblesknout, nebo když je výborné přírodní světlo a potřebuju udělat jen nějakou konturu. Při špatném světle pak až čtyři blesky. Prostě podle situace. Blesků mám spoustu, nahromadily se za těch pár let práce - ale všechny je většinou nepoužívám.

A je možné ještě to celé posunout někam jinam? Fotit tyto sporty tak, jak je ještě nikdo nefotil?

Určitě, zrovna teď mám v hlavě takový jeden projekt, který bych chtěl dělat, ale je to naprosto nereálné, protože je to moc drahé. Zde je budoucnost v práci pro velké a bohaté firmy jako Nike, Redbull, které dají na projekt peníze a požádají Tě o něco zvláštního a zajímavého. Nechci teď své nápady prozrazovat, zhruba řečeno - ježdění v antigravitaci, vzhůru nohama, po klenbách, něco vtipného atd… 

Myslíš, že se to podaří?

Jednou určitě, rád bych něco zajímavého udělal, i za cenu, že to budu sám honorovat. Ono všechno dobré co pro věc uděláte se časem vrátí….

Více fotografií najdete na Danových stránkách: http://danvojtech.cz/

1. Dan Vojtěch: „Jsem jen malej kluk z hor“ právě čtete

• Kam v Berlíně?!
• Jan Mahr – Synthetic & Dana Machajová – Ekvilibrium (Počátek osy)
• Nikol Eněvová - Pohled za oponu světa módy
• Vánoční novinky z Light Garden Academy
• Lukáš Dvořák - Trocha sexuality, špetka fetišismu

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole: