« zpět erwin-cover

Erwin Olaf: Ukazovat emoce

Nizozemský fotograf, žijící a pracující v Amsterodamu, jehož výstavu jsme měli možnost navštívit v loňském roce v pražské Langhans Gallery.
09.11.2009Osobnostiautor: Jiří Mrázek

Jedenáct měsíců v roce se věnuje komerčním zakázkám, za které byl mimo jiné oceněn Stříbrným lvem v Cannes, a ten poslední měsíc si „šetří “ na svou volnou tvorbu, vystavovanou po celém světě, za kterou obdržel také mnoho cen. Jeho záběr ale fotografii přesahuje. Věnuje se i videu, jehož jedna část navazuje na umělcovu volnou tvorbu fotografickou. Kromě toho natáčí videoklipy hudebním skupinám a vytváří i reklamní spoty. Takto lze ve zkratce popsat dosavadní práci fotografa Erwina Olafa. Jak sám říká, má štěstí, že se začal zabývat fotografií už na začátku 80. let, kdy na scéně ještě konkurence nebyla tak silná (myslí tím jak kvantitativně, tak i kvalitativně).

Erwin Olaf se narodil v městečku Hilversum, nedaleko Amsterodamu, kde se momentálně nalézá i jeho ateliér, umístěný v bývalém kostele.

Vystudoval žurnalistiku v Utrechtu a od novinařiny nebylo daleko k fotografii. Ta ho na škole okouzlila, a začal se jí hlouběji zabývat. Později přibylo i video. Na škole ho do tajů fotografie zasvětil jeho učitel André Ruigrok, a po nějakém čase pak nadaného žáka zaměstnal i jako svého asistenta. Souběžně s prací pro Ruigroka se snažil pracovat jako nezávislý fotograf.

V roce 1983 se Erwin Olaf seznámil s Robertem Mapplethorpem a Paulem Blancou a spolupracoval s nimi v redakci časopisu Jeugd en Samenleving (Mladí a společnost), periodika určeného pracovníkům sociálního sektoru. Kromě toho publikoval své fotky ve francouzském Gai-Pied, americkém The Advocate, nebo v britském Gay Times. V té době mu bylo 24 let a prostřednictvím své volné tvorby ventiloval hlavně své osobní pocity a problémy. Fotografie mu pomáhala vyrovnat se s jeho sexuální orientací a frustrací s tím spojenou.

Příkladem za všechny snímky z tohoto období je soubor černobílých fotografií Among Men / Among Women, který se neskrývaně zaměřuje především na sexualitu. O rok později se ne vlastním přičiněním proslavil na výstavě Foto 1984 v Amsterdamu. Jeho snímky kulturistů byly z expozice vyřazeny s odůvodněním, že se nejedná o fotografické akty. To upozornilo v liberálním Amsterodamu na Olafovu tvorbu. Tuto kauzu poté následoval, bez větší nadsázky, jeden úspěch za druhým.

Erwin Olaf začal pracovat jako fotograf pro týdeník Haagse Post. Kromě toho pracuje pro časopis Focus, kam píše teoretické články o fotografii. Jako další zakázku dostal vytvořit sérii aktů obézních žen pro film Een maand later. Spolupracuje s hudebními a dalšími filmovými společnostmi.

První zlom v jeho kariéře znamenal soubor Chessmen (1988), který má stále silný sexuální náboj, ale kromě odkazů na pohlaví a smyslnost obsahuje i humor. Olaf se s tímto souborem umístil na prvním místě v soutěži Young European Photographer. Na tuto výhru navazovala výstava v Ludwig Museum v německém Kolíně.

Na konci 90.let se Olafův dramaturgický záběr rozšířil. Potřeba vyrovnat se sám se sebou ztrácí na aktuálnosti a tvorba je více stratifikovaná. I nadále ale pro něj hraje důležitou roli sexualita. Další rozruch způsobil souborem SM in Holland, který vyšel v magazínu Vrij Nederland. Číslo s fotografiemi Olafa bylo ještě v den svého vydání zcela rozebráno.

Po jedné z dalších zakázek, tentokrát pro divadelní společnost Het Zuidelijk Toneel, pro kterou vytvořil sérii plakátů, z nichž některé byly odmítnuty samotným zadavatelem, protože ho příliš šokovaly, vytvořil Erwin Olaf první ze svých hravých, ale přesto velmi precizně provedených souborů – Blacks. V souboru s podtitulem Sedmnáct královských portrétů fotil černě namaskované modely na černém pozadí.

Zhruba ve stejné době poprvé navštívil Českou a Slovenskou republiku. Pracoval zde na zakázce pro Stedelijk Museum, pro které fotil práce Bořka Šípka v romských osadách na východním Slovensku. Od roku 1991 se kromě fotografie věnuje více i videu. Společně s malířem F. Franciscem napsal scénář a natočil pro veřejnoprávní televizní stanici VPRO 30-ti minutový film Tadzio. V dalších letech točil krátká videa pro děti, krátké dokumenty, hudební klipy a dále např. spolupracoval s Nizozemským národním baletem. V nedávné době Olaf vytvořil autonomní videosnímky Separation, Rain a Grief, navazující na jeho fotografickou tvorbu a natočil v nich i stejné osoby. Ve filmech je ale jejich charakter poněkud odlišný; filmy jsou jakousi paralelní historií k jeho fotografickým pracím.

Už v roce 1994 se koná jeho první retrospektivní výstava. Další výstavu - 18 portrétů handicapovaných, Mind of their Own series, mu dokonce otevírá tehdejší nizozemský ministerský předseda.

O 4 roky později nafotil kampaň pro oděvní značku Diesel. Jak jsem již zmínil, tak jedna z fotografií je oceněna Stříbrným lvem na mezinárodním festivalu reklamy v Cannes.

Dalším stádiem práce Erwina Olafa byly barevné fotografie a jejich digitální manipulace; barvu sice použil na výše uvedeném souboru Mind of their Own series, ale styl práce byl zcela odlišný.

Mature (1999), zlatavé portréty vyzrálých žen v hravých pózách supermodelek; Fashion Victims (2000), oplzlý komentář konzumismu pohlaví a značek; Royal Blood (2000), minimalistické bílé portréty, líčící pomstychtivé povahy členů aristokracie, kteří trpěli ukrutnou smrtí; Paradise (2001), zobrazující temné barokní podsvětí škodolibého klaunství a šílenství; Separation (2003), portréty ledově chladné introvertní rodiny ve sterilním obývacím pokoji.

V nejnovějších projektech Rain (2004), Hope (2005), Grief (2007) a Fall (2008) se Olaf vrací ke klasickému focení s minimem počítačové retuše.

Jak je vidět, tak v posledních letech se jeho snímky rozvrstvily, odpoutaly se od apriori sexuálního podtextu a motivu. Sám v jednom interview poznamenal , že změnil úhel pohledu na sebe i svou tvorbu, uvědomil si, že svět už nedobude. Toto smíření a zároveň uklidnění vykrystalizovalo v jeho v obrazově čisté a jednoduché snímky, nabité emocemi.

Jeho fotografie z posledních let sice žádné příběhy nevyprávějí, spíše navozují pocit a atmosféru, která diváka nutí zapojit se a sám si je intuitivně vytvářet. Série Rain, Hope a Grief Erwin Olaf doplnil krátkými filmovými etudami, v nichž příběh dokresluje a pointuje.

Po depresi v Separation měl být Rain původně sérií šťastných obrázků, jako nostalgické kresby Normana Rockwella, kterými se Olaf inspiroval. Olaf požádal modely, aby se chovali uvolněně, až legračně. To ale nefungovalo, uvědomil si, že chce fotit svět, který nenávratně zmizel. Fotografie tedy radikálně zjednodušil. Následně vznikly obrazy čekání na nic, na moment po pocitu štěstí. V tomto souboru poprvé Olaf pracoval záměrně bez použití erotiky a sexuálních vtipů.

Inspirací pro Grief mu byla kniha o dynastii Kennedyů, s Jackie a ostatními dámami z vyšších kruhů, opřenými o pohovku. Popíjejí, kouří a mají ležérní účesy, jsou okouzlující a chovají se velmi uvolněně.

Stejně jako v Hope a Rain, chtěl Olaf v Greif zachytit moment mezi akcí a reakcí. Maximální izolace postav umožnila maximálně se přiblížit, a dovolila zaměřit se ještě více na vykreslení charakterů.

Trojici Rain, Hope a Grief doplňuje čtvrtý, volně navazující cyklus Fall. Jedná se o záměrně nepovedené snímky. Fall jsou portréty lidí v okamžiku, kdy zrovna mrknou. Takové fotografie nejsou většinou hodny toho, být vystaveny. Na tom Olaf postavil celý soubor. Mrknutí je krátké mezidobí mezi záměrem a náhodou. Kromě toho, že fotografie, kde někdo mrká vypadá nepovedeně, tak i obličej je znetvořený, nevhodný. Není vidět žádný pohled ani nálada. Pro většinu z nás fotografie nehodná existence, nikoli však pro Olafa.

Kromě cen, které Erwin Olaf za své fotografie obdržel, byla v roce 2006 vydána prestižním americkým nakladatelstvím Aperture jeho monografie, mapující soubory z posledních let a také jeho video-tvorba. Mnohdy může být zajímavé podívat se, za jaké sumy se umělcovy práce prodávají. Momentálně jsou k dispozici v aukční síni Christie's fotografie z cyklu Hope. Nejvyšší vyvolávací cena jedné fotografie činí 40 000 USD a vůbec nejnižší cena, za kterou se můžete pustit do boje o Olafovu signovanou fotografii je 3 750 USD.

Velkého uznání se Erwinu Olafovi dostalo i za komerční tvorbu. Stříbrného lva obdržel ještě jednou v roce 2001, za reklamu Corners pro Heineken. Pracoval i na zakázkách pro Microsoft, Nintendo, Nokia, Lavazza, Animal Protection Society, Audi, Elle a další. Přes svou zásadu nefotit pro tabákové firmy pracoval i na fotografiích pro cigarety Camel, to si ale vynahradil vytvořením zábavné série pro odvykací žvýkačky Nicorette.

Pro nizozemské národní fotbalové mužstvo nafotil soubor fotografií, opět jsou to samozřejmě precizně zvládnuté fotografie, ale v tomto případě si nejsem zcela jist jejich „fotografičností“. Počítačová retuš vkládá fotografům v podobě postprodukce mocný nástroj, a ti se někdy nechají unést možnostmi a ztratí odstup. Fotografie se pak více blíží počítačové grafice než fotografické práci. Obavám se, že toto se stalo i Olafovi u portrétů těchto sportovců.

Jako fotograf spolupracoval na dalších zakázkách, například i s designerem Marcelem Wandersem na jeho souboru Moooi nebo vytvořil monumentální fotografickou stropní instalaci na nizozemské ambasádě ve Varšavě.

Aktuálně se Erwin Olaf chystá splnit si sen a natočit film delší než jen 3-5 minutová videa. Pracuje i na svém prvním celovečerním filmu - podle informací by se mělo jednat o dětský science-fiction film!

Článek patří do seriálu
  1. Erwin Olaf: Ukazovat emoce právě čtete
Autor: Jiří Mrázek
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 1.21, hodnoceno: 14 krát.

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Osobnosti / Erwin Olaf: Ukazovat emoce