« zpět

Eugenio Recuenco - Vyslanec ze světa snů

12.10.2009Osobnostiautor: Eva Došková

Když člověk zadívá na tvář tohoto 41-letého Madriďana, těžko by mu věřil, že patří mezi nejoriginálnější a nejuznávanější módní fotografy současnosti. Ten vousatý pán s poněkud odrostlým účesem, oblečený v obyčejných tričkách s jakousi zvláštní nedbalostí, působí spíš jako milý, možná trošku ztřeštěný učitel ze základní školy v malém městě, který si žije svůj klidný a tichý život v malém domečku s rodinou, jak by se ostatně od muže ve znamení Býka dalo očekávat.

Eugenio Recuenco - Inspirace filmem

Eugenio Recuenco si našel poněkud jinou cestu ke spokojenosti. Ve 12ti letech vzal do ruky poprvé fotoaparát, více než fotografování ho ovšem tenkrát okouzlil proces vyvolávání. Nějaký čas pak fotil reportáže, ale později na univerzitě byla jeho hlavním oborem malba, která jeho díla silně ovlivňuje dodnes. Jako mladý vysokoškolák byl Eugenio samozřejmě - z nutnosti věku - trochu rebel a díla starých mistrů rozhodně nepatřila mezi to, co uznával. Jak však čas pokročil a jeho vnímání se měnilo, tyto dříve zavrhované obrazy začal používat jako hlavní zdroj své inspirace. Při jedné instalaci v rámci studia začal do obrazů zapojovat i fotografie, čímž se znovu vrátil ke svému málem ztracenému koníčku. Když potom školu dokončil a potřeboval práci, která ho uživí, chytil se módy. Jak on sám říká, nejkreativnějšího odvětví fotografie.

Eugenio Recuenco - Magnum

A že se jí chytil dost pevně. Být seznam jeho klientů z cihel, možná by šel vidět z oběžné dráhy, stejně jako Velká Čínská zeď. Kdo z módní fotografů by nechtěl mít v CV napsané značky jako Luis Vuitton, Chanel, Yves Saint Laurent, Mango, L´Oréal, Carolina Herrera, Magnum, Lavazza, Nina Ricci nebo Loewe, časopisy jako Vanity Fair nebo Vogue. Čím je však tento skromný, nenápadný Španěl tak vyjímečný? Především je to jeho býčí povaha, která mu nedovoluje vzdát se svého originálního pohledu. Sám říká, že všechny své projekty fotí vlastně nadvakrát - jednou podle těch, kteří mu dávají peníze a po druhé podle toho, jak to cítí on. Bývá svými vizemi doslova posedlý a bolestivě krvácí, když ho ostré drápy klientů vytrhnou z jeho snění. Byť je módním fotografem, neprodává ve svých dílech oblečení, ale kousky vlastní duše. Veškeré kusy načinčaného textilu a blyštivých šperků nepoužívá jako pointu, nýbrž jen jako dokreslení příběhu. Rád s fotografiemi žije už od samého počátku, přiznává, že dostat přímo nákres scény u něj vyvolává silné chutě umřít. A to už je dost velká obětavost.

Eugenio Recuenco - Lavazza

Velmi vyjímečně působí i jeho vizuální styl. Podivná směsice takřka filmových záběrů, potemnělého šerosvitu, tlumených barev, často neskutečně pitoreskních postav a rekvizit, tak absurdních jako Lautréamontovo náhodné setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole, vytváří nový svět, který má jasného stvořitele a dirigenta-tentokrát se nejmenuje Bůh, ale Eugenio Recuenco. Nazývá sám sebe bojovným detailistou, studuje ke svým projektům veškeré historické souvislosti, plánuje a rozmýšlí - aby den před realizací na vše zapomněl a mohl se sebou nechat cloumat improvizaci. Fotografie přestávájí být fotografiemi, protne-li se jeho nadšení pro filmy minulých dekád a obrazy starých mistrů, ať už Goyi nebo El Greca. Odtud vychází i jeho nezvyklý způsob svícení - málokdy používá více než dvě světla a velmi si libuje ve stínech. Záliba ve filmech se také neskrývá v pozadí, Recuenco se stal tvůrcem několika hraných reklam, například velmi povedeného surrealistického kousku pro parfém Loewe - Qiuzás, qiuzás, quizás, nebo parfémy Nina Ricci. Nedávno se dokonce pustil do natáčení své vlastní trilogie, jejímž hlavním tématem je smrt.

V protiproudu dnešní doby statečně krauluje i jeho touha dostat většinu prostředí do obrazu už před jeho zachycením, nikoliv dodatečně v digitální podobě. Hledá podivné lokace zcela odpovídající jeho konkrétní představě, nechává si vytvářet obrovské dekorace v rozměrech celých filmových scén. Malým příkladem mohou být známé obrovské kávové hrníčky, několikrát větší než modelky, použité v kalendáři pro Lavazzu, které také nebyly dílem počítače. Pracuje s celým týmem těch nejlepších maskérů a tvůrců rekvizit, velmi si oblíbil Erica Dovera. I přes velmi náročnou produkci, do níž tento nadšenec dokonce někdy investuje i ze svého, občas nezbývá než do obrazu zasáhnout retušemi, s nimiž mu pomáhá jeho žena, která je důležitou součástí Recuencova života.

Nebývá zrovna zvykem, že by takto slavní fotografové skrývali své soukromí jako Eugenio a neplnili přední stránky bulvárních plátků skandály. Možná však jen nemá co skrývat? V několika rozhovorech uvádí jako své koníčky a zájmy svoji rodinu a přátele. Téměř až sentimentálně vypráví, jak rád se vrací do Madridu za svými blízkými, neboť právě to je pro něj domov. Že by přeci jen v sobě měl něco z toho klidného muže oddaného rodinnému životu, jak napovídá jeho tvář? Tak jako tak, je jednou z mála celebrit, jejichž jméno reprezentuje výhradně jen jejich práce.