« zpět penn-cover

Irving Penn: „I focení koláče může být umění“

„Můj klient je žena z Kansasu, která čte Vogue. Snažím se jí fascinovat, povzbudit a nasytit“ To jsou slova jednoho z nejvlivnějších módních fotografů 20. století, který v 50. letech módní fotografii oprostil od všeho, co měla navíc a nechal jen model a pozadí, kterého se nakonec také zbavil. Zbylo jen to nejpodstatnější – model. To vše nemá na svědomí nikdo jiný, než Irving Penn.
05.11.2009Osobnostiautor: Jiří Mrázek

Povolání fotografa předcházelo Pennovo studium na Philadelphia Museum School of Industrial Art, kde se kupodivu nevěnoval fotografii, ale grafickému designu. Jeho ateliér vedl legendární grafik a fotograf Alexey Brodovitch, který po dlouhá desetiletí pracoval jako umělecký ředitel pro Harper's Bazaar. I Penn už na studiích pracoval pro Harper's Bazaar, na doporučení a pod vedením Alexeye Brodovitche, ale jen jako stážista, a bez nároku na plat. Po této zajisté přínosné zkušenosti, už na vlastní pěst, redesignoval a vytvářel krátce reklamu pro obchod na 5. Avenue - Saks. V té době se začal věnovat více fotografii. Fotil hlavně na Manhattanu.

Po těchto zkušenostech odjel na rok do Mexika, kde se nezabýval ani grafikou ani fotografií, ale věnoval se převážně jen malbě. Jak sám později prohlásil, v Mexiku získal cit pro světlo a jednoduchost. Těchto dvou dovedností později mistrně využíval ve své fotografické praxi.
Po návratu z Mexika ho Alexey Brodovitch seznámil s uměleckým ředitelem Vogue Alexandrem Libermanem, kterému začal dělat asistenta. Ten později vzpomínal na příchod „toho mladého muže“ (Penna) do redakce: „měl na sobě tenisky a neměl kravatu“. Liberman si o něm hned udělal obrázek; byl chytrý a posedlý „americkým instinktem, který ho vedl přímo k jádru věcí“. Liberman pochopil, že Pennův pohled na svět a brzy také na módu, se podobal próze v americké literatuře; měl „techniku rafinované řídkosti“.



Svoji první samostatnou zakázku pro Vogue vytvořil v roce 1943 - zátiší s páskem, rukavicemi a kabelkou. V průběhu dlouhé spolupráce s vydavatelem Vogue, Condé Nast - pro kterého mimochodem momentálně pracuje i Annie Leibovitz - se jeho fotografie objevily na více jak 150 titulních stranách Vogue.

V roce 1944 opustil svět módy a přihlásil se do americké armády. Odjel jako válečný fotograf do Itálie a následně do Barmy. V armádě se věnoval reportážní a dokumentární fotografii.

Pennův návrat z armády do Vogue byl perfektně načasovaný. Ihned se stal redakčním fotografem. A ještě před první přehlídkou Christian Dior z roku 1947, která přinesla nový a svěží pohled na módu, přestal Penn módu fotografovat podle starých, zaběhnutých pravidel, kde hlavní důraz byl kladen na popisnost. Zaměřil se na detail, z celku zbyly jen obrysy a křivky. To byl počátek módní fotografie na principech, které vytvořil Irving Penn, a které fungovaly dalších 20 let. Penn se zaměřoval na detaily jako klobouky, rukavice, límečky, a nechal je mluvit za celý model, ze kterého byla zřetelná většinou jen silueta. K tomuto pojetí se samozřejmě nehodí přehnané pózy. Své oblíbené modely nenutil do rozevlátých postojů, většinou si vystačil jen s gesty, nebo například s cigaretou, která decentně doplňovala celkovou kompozici. Modelky stavěl před obyčejnou zeď, nepoužíval žádné komplikované pozadí.

V jeho dvanácti portrétech modelek z roku 1947 využívá chatrnou podlahu, na které modelky stojí. Kromě modelek je tedy na fotografiích jen jednoduché neutrální pozadí a stará podlaha, která směřuje pozornost na modelky a šaty. Když byl v roce 1950 odeslán do Paříže nafotit jednu kolekci, pronajal si k tomu starý ateliér, fotil jen s denním světlem a jako jedinou kulisu použil starou oponu z divadla.
Ne na všech jeho snímcích byl ústředním motivem oděv. Obálka Vogue z roku 1950, kde je vidět jen obličej s pobavenýma očima, které kryje závoj z klobouku, je romantická komedie sama o sobě.
Vedle výroku o „Ženě z Kansasu“ je Irving Penn proslaven ještě jedním citátem: „I focení koláče může být umění.“. Koláč sice nevyfotil, ale rozruch vyvolala jeho asi nejznámější nemódní fotografie, když byla vystavena v The Museum of Modern Art (MoMA). Na snímku, který se stal slavným, není nic obyčejnějšího než cigaretové nedopalky. To bylo důvodem, proč fotografie vzbudily takový zájem; Penn si dovolil v MoMA vystavit fotografii obyčejných cigaretových „špačků“.



V roce 1949 udělal „konverzační“ fotku dvou slečen, ve které se dotkl opět jiného tématu. Obě (jedna má brýle) popíjejí kávu a kouří u stolu, tašky mají odložené na zemi. Tenhle snímek je jeho představa o ženské nezávislosti; v podstatě o desetiletí dříve, než se o tomto tématu začalo ve společnosti vůbec mluvit, se Penn zabýval ženskou emancipací. Nadšeně používal asertivní fyzický slovník žen již od 60.let.

Tolik se mu však ale nezamlouvalo dění v módní fotografii na konci 60. let - beztvarost a neuspořádanost. Stejně jako v roce 1947 fotil modelky, vyfotil i Hippies - s jejich nepořádností a zplihlostí.

V roce 1950 se oženil s tehdejší slavnou modelkou Lisou Fonssagrives, se kterou až do její smrti (1992) spolupracoval. V této době se začal prosazovat takovými snímky, které se více nežli k fotografii modní, přiblibližovaly k fotografii portrétní. Jeho inspirací byly nekomplikované sociální snímky Walker Evanse a precizní fotografie francouzského fotografa konce 19. století Eugène Atgeta.
Penn měl dar nechat se inspirovat věcmi, které neměly nic společného s fotografií. Tyto nefotografické vlivy pak přenášel do ateliéru a do svých snímků. Irving Penn zastával názor, že titulek je součástí fotografie samotné. Proto skoro všechny jeho fotografie mají název. Jako například letmý záběr jeho ženy Lisy z roku 1951, který nesl titulek „Woman with a Handkerchief “, nebo jiná fotografie „The Girl with Tobacco On Her Tongue “, kde název dostatečně napovídá, co se na snímku objevuje.

Jeho zájem o věci zlověstné a mysteriózní, se objevuje v sérii z roku 1974 - Worlds in a Small Room. Titulek odkazuje na malé přenosné studio, které si s sebou vzal na cesty po Asii a Austrálii. V tomto souboru, který byl vydán i knižně, se objevují jedny z jeho neznámějších portrétních fotografií. Na oblíbeném neutrálním pozadí udělal čisté fotky „Mud mana“ z Asara, nebo rolníků z Peru.
Cit pro detail, společně s extrémní formalitou a jednoduchým a kontrastním svícením, které v některých fotografiích odkazuje až na barokní obrazy, zahalené do temnoty, vyústil v soubor fotografií s názvem Earthly Bodies. Zde Penn použil „nekonečné“ pozadí, takže těla jakoby se vznášela v prostoru. Tyto akty byly vystaveny dlouho po svém vzniku, až roku 1980 v Marlborough Gallery.

Od roku 1980 Penn stále více používal barvený materiál. Přestal se tolik věnovat portrétům a fotil opět zátiší a květiny. Paradox toho, že i nejkrásnější květ je každým okamžikem blíže svému rozkladu, si u uvědomoval jako paralelu lidského bytí. Měl velmi decentní přístup k fotografii, jako médiu a samozřejmě i k námětům, jaké si moderní fotograf může málokdy dovolit. Pennovy principy nevýrazného pozadí a někdy mdlého nasvícení scény, se v dnešní době objevují spíše v umělecké fotografii; určité podobnosti lze nalézt například v práci Ivana Pinkavy a jeho souboru Heroes.
Pennův způsob práce byl neobvyklý. Jak napsal Cecil Beaton v roce 1975: „Penn si všechno dělá velmi složité. Nepoužívá žádné pomůcky ani rekvizity. Ke svícení požívá jen ty nejjednodušší lampy, většinou jen jeden zdroj světla, kterým svítí z boku.“. Toto potvrzuje Pennův portrét Beatona, vyfocený roku 1950. Stejnou techniku použil Penn ve fotografii „Cole man“ z roku 1951. Oba muži jsou vyfotografováni na podobném pozadí, které Penn požíval v 50. letech i v módní fotografii. Pennovu fascinaci focením okomentoval taktéž Ceil Beaton : „dans le vrai ... je to spalující energie Pennova bytí, co dodává sílu jeho fotografiím.“

V 80. letech nafotil Penn kolekci pro japonského návrháře Issey Miyake, který po shlédnutí fotografií, poznamenal: „oblečení byl dán jeho vlastní hlas....viděl jsem své oblečení, ale způsobem pro mě naprosto novým“.

Další soubor, ve kterém opět odstranil pozadí, vznikl v roce 1988, ale tehdy již to samozřejmě nebyla taková novinka. Christy Turlington se objevila vlající v prostoru v souboru Body Language.

V roce 1984 uspořádal kurátor John Szarkowski Irvingu Pennovi v newyorském Museum of Modern Art retrospektivní výstavu. Od roku 1987 měl Penn pravidelné výstavy v Pace-MacGill Gallery v New Yorku. V roce 1996 byly Pennův archiv a tisky prezentovány v Chicago Art Institute. Jeho snímky jsou ve sbírkách muzea MoMA, Smithsonian Institution ve Washingtonu, Galleria Civica d'Arte Moderna v Turíně, Stedelijk Museum v Amsterdamu a Victoria and Albert Museum v Londýně.

Kromě toho, že byl on sám známým umělcem, i další člen jeho rodiny se stal slavným a úspěšným. Byl to Pennův mladší bratr, režisér Arthur Penn. Arthur se nevěnoval statickému obrazu, ale okouzlilo ho stříbrné plátno. Natočil mimo jiné filmy jako: Bonie a Clyde nebo Malý velký muž.

Irving Penn: fotograf, narozen 16. června 1917; zemřel 7. října 2009

Článek patří do seriálu
  1. Irving Penn: „I focení koláče může být umění“ právě čtete
Autor: Jiří Mrázek
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 1.50, hodnoceno: 10 krát.

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Osobnosti / Irving Penn: „I focení koláče může být umění“