« zpět

Jeremy Kost: Raději si koupím umění než něco na sebe.

Analogová kamera v jednadvacátém století ? Po někoho nepředstavitelné pomyšlení, náznak chudoby nebo absolutní nemožnost se prosadit v digitální konkurenci nablýskaných fotoaparátů za ještě nablýskanější ceny. Čas od času se naštěstí najde umělec, který nás utvrdí v tom, že formát JPEG se dá plnohodnotně nahradit analogovým výstupem.

22.03.2010Osobnostiautor: Daniela Pilná

Jedním takovým je i fotograf Jeremy Kost. Narodil se roku 1977 na malém městě Corpus Christi v Texasu. Když dospěl, přestěhoval se do Washingtonu, D. C. kde v letech 1999 až 2004 pomáhal rozjet jeden z nejpopulárnějších městských nightclubů. Momentálně žije a pracuje ve městě New York. Zachycuje trampoty nočního života se svým osvědčeným a věrným Polaroidem.

Jak už víme z minulosti a příběhů některých slavných osobností i Jeremy se stal polaroidovým umělcem náhodou či snad omylem. V jednom interview líčil situaci tak, že navštívil kamaráda Scotta na párty v Pedro (New York), spontánně si od něho vypůjči jeho polaroid a začal fotografovat situace, které se kolem něho ten večer odehrávaly. Poté si pořídil svůj polaroid a dokumentoval New York při svých nočních výletech, protože stále ještě bydlel ve Washingtonu.

Inspirován legendárním pop artovým umělcem Andy Warholem, později dokumentuje celebrity na nejrůznějších společenských akcích. Jeho hledáčku neunikla Victoria Backham, Paris Hilton, Jenna Jameson nebo P. Diddy. Nesnaží se je zobrazit společně s jejich pozlátkem, ale v reálných, naturalistických situacích, které jsou plné energie, emocí a bez záměrné estetické stylizace. Slavné osobnosti však nejsou jedinou tvorbou tohoto fotografa.

Při klasické otázce jak jste se stal fotografem, odpovídá: „Když byl v lednu roku 2004 ve městě David LaChapelle, skončili jsme bláznivou narozeninovou párty v pokoji Pamely Anderson v hotelu Four Seasons. Podíval se na moje fotografie a odvětil, že jsou opravdu dobré. To byl moment, kdy jsem si řekl: páni, můžu v tom pokračovat!“ Od té doby začal brát své uměnÍ opravdu vážně.

Ve svých polaroidových fotografiích shledává oproti digitálním výstupům lepší texturu a kvalitu výsledných obrázků.

Jak jsem již zmínila o pár řádků výše, slavné osobnosti nejsou jedinými subjekty, které Jeremy zobrazuje na svých okamžitých obrázcích. Do podvědomí mnohých se dostal svými fotografiemi mužů, které jsou často diskutovány pro potencionální homo erotickou tématiku. Podle Jeremyho jde však jen o profesionální spolupráci zobrazující mužské tělo bez žádných postranních aktivit.

Nebál se dokumentovat ani noční bujarosti newyorských gayů a thajských transsexuálů. Nekladl si žádné meze a sami fotografovaní byli v jeho společnosti zcela uvolnění. Dalo by se říct, že si fotografování užívali plnými doušky a tím Jeremy získal opravdu působivé fotografie tvořící hodnotný dokumentární soubor.

Fakt, že tito lidé žijí přes den normální seriozní život a v noci se převlékají do kostýmů, líčí se a celkově se přesouvají do jiné reality, je opravdu pozoruhodný. Na jeho souboru je také velmi originální, že při instalacích výstavy míchá fotografie z gay párty, transsexuálů a jiných, s fotografiemi celebrit, které pořídil na oslavách, konajících se kupříkladu po předávní různých cen a přesto vizuálně nijak nevyčnívají.

Nesmíme ani opomenout mnohé výstavy jeho fotografií. Prvním souborem byl roku 2005 „Jeremy Kost: New York Polaroids” a roku 2007 byla výstava „Not a Play Area” v galerii Soho Grand v New Yorku. Posledním Jeremyho souborem je „Not Yet Titled (Making Faces)”.

Pokud si stále někdo myslí, že jeho obrázky mají pouze status volné tvorby, jistě Vás vyvede z omylu zastoupení agenturou Jedroot, spolupráce s časopisy jako je V, Vogue Hommes Japan, Anthem a mnoho dalších. V roce 2009 vydal knihu s názvem: „Love…Hate…Nature“.