« zpět

Josef Sudek: Člověk nemá bejt na všechno tak ortodoxní

V zahraničí zřejmě nejznámější fotograf ze země pod Řípem, jeden z otců české fotografie, mistr jemných nálad a melancholie.

12.02.2010Osobnostiautor: Eva Došková

Sudek poprvé spatřil svět roku 1896 v Kolíně, kde také prožil své mládí. Vyučil se knihtiskařem, čemuž se později v Nymburce i prakticky a nadšeně věnoval, dokud Evropu nezachvátila první světová válka. Hned rok po jejím začátku byl i tehdy ani ne dvacetiletý Josef odvelen na italskou frontu. V boji, ve kterém padlo k zemi mnoho mladých těl, měl Sudek štěstí v neštěstí, když byl pouze lehce zraněn granátem. Ačkoliv se však nejednalo o zranění nikterak nebezpečné, střepy v pravé paži se zanítily a vlivem postupující infekce nakonec nezbylo než přistoupit k radikálnímu řešení, totiž amputaci.

Bez pravé ruky nepřicházelo v úvahu pokračovat v knihtiskařské kariéře, Sudek si však již v nemocnici našel náhradu. Už na škole byla fotografie jeho zálibou, do doby, než se vrátil z války, jí ale nevěnoval nijak velkou pozornost. Po návratu do Čech se v pražské Invalidovně za státní peníze rekvalifikuje na fotografa, stává se členem Pražského amatérského spolku fotografů a koketuje s novými technikami. Cyklus „Z Invalidovny“ se vrací k malířství 19. století a ideím impresionismu, většího úspěchu se však ve spolku dočkaly fotografie Labe a okolní krajiny, zachycené zrcadlovkou 9x9. Zkostnatělé osazenstvo spolku nesouhlasí s jeho tehdy velmi pokročilými vizemi ohledně prolínání myšlenek nerealistických maleb do fotografie, vedoucími k větší „uměleckosti“ tohoto poměrně nového média, do té doby využívaného převážně k dokumetárním účelům. S pražskými amatéry se tedy rozloučil, jeho učitelem a průvodcem se po dva následující roky nestává nikdo jiný, než slavný Jaromír Funke.

Nejen u Funkeho se však učil, studoval také díla fotografů formátu Alfreda Stieglitze, okouzlil ho piktorialismus či měkké podání obrazu podle vzoru impresionismu. Formální vzdělání potom nabyl na Státní grafické škole, kde se vyučil pod křídly profesora Karla Nováka. Vzpomíná na něj jako na nóbl a inteligentního pána, „to se hned poznalo, protože snášel moje výroky o prdelích, jak mi zůstaly ve slovníku z války“, oblíbil si jeho zvyk fotografie příliš slovně nerozebírat, nechávat je působit beze slov. Roku 1924 potom spolu s Funkem a Adolfem Sneebergerem založili Českou fotografickou společnost.

Sudkovi fotografické počátky zobrazovaly jak lidi, tak i architekturu a krajinu, pokoušel se předat emoce a nálady pomocí světla. Jednou z prvních záležitostí, kterými se významněji zapsal do povědomí veřejnosti, byla dokumentace dostavby chrámu Svatého Víta v letech 1927-28, kterou potom vydal ve formě 15 fotografií k příležitosti desátého výročí založení republiky. Nejen tyto obrázky ho potom dovedly ke kariéře v médiích. Prvním magazínem, kterému příslibil spolupráci, se stal Pestrý týden, Sudek však pracoval pro celé vydavatelství Družstevní práce, které publikovalo i knihy či gramofonové desky. Toto období pro Josefa znamenalo otevření nových obzorů, poprvé se totiž dostal do přímého styku s reklamní tvorbou, kdy pro Ladislava Sutnara tvořil propagandistické materiály v duchu funkcionalismu. Nevzdal se však ani tvorby portrétní, přičichnul znovu také k reportážím, kterým se již lehce věnoval za války.

Již v roce 1927 si založil svou vlastní živnost, jejíž sídlo nasměroval do legendárního zahradního ateliéru na Újezdě. Reklama, dokument, portréty či architektura, Sudkův záběr byl velmi všestranný a nejspíše i proto dosáhl velké obliby. Fotografie z tohoto období jsou silně ovlivněny jasným a ostrým funkcionalismem, svůj rukopis však Sudek neztrácí. Jeho ateliér nabízel dokonce i fotografie uměleckých děl. Spolupracoval například s kubistickým malířem Emilem Fillou, ilustrátorem Jiřím Tomanem, který se později stal jeho fotografickým učedníkem, či Josefem Navrátilem, jehož zátiší silně ovlivnily Sudkovo pozdější dílo, jeden soubor fotografií Kolínské krajiny dokonce nazval „Zátiší podle Navrátila“. Láska k umění se projevila i v jeho působení v roli mecenáše, podporoval tehdy mladé talenty jako například Františka Tichého či Jana Bendu. Jeho celoživotním přítelem byl i Nobelovou cenou vyznamenaný básník Josef Seifert, který mu psal doprovody k fotografickým knížkám, či architekt Pražského hradu Otto Rothmayer. Co se ovšem týče fotografie, tu Sudek sám za umění údajně nikdy nepovažoval, podle jeho slov je spíše řemeslem, které musí být mistrně zvládnuto a jít v ruku v ruce s určitým vkusem, ovšem stále je odkázána na to, co už existuje a existuje i mimo ni, což ji z uměleckého piedestalu staví zpět na zem.

Všestrannost Sudkovy tvorby a jeho zájem o dění na kulturní scéně by také mohly být důvodem tak častého střídání směrů, jimiž byl ovlivněn. Speciálně v ranném období lze vlivy hledat na mnoha místech, jeho úplné začátky směřují spíše do grafiky, uplatňuje techniky bromoolejotisku či uhlotisku, výsledná díla působí poněkud secesně. V stejné době u něj však lze najít i odkazy k romantismu, vložené především do krajinářské tvorby, vítr, nebe a oblaka zobrazuje s něžností letního vánku, pomáhá si doteky měkkého světla, hraje si také s vlivem ostrosti či naopak zastřenosti či rozmazanosti scény. Cizí mu jistou dobou nebylo ani hnutí surrealismu. Razantní změnu pro něj znamenalo setkání s reklamou, kdy se po vzoru Nové věcnosti od našich německých sousedů přiklonil s silně realistickému zobrazení, se snahou co nejvíce popsat skutečnost. Až po druhé světové válce se spolu s poklesem komerčního zájmu vrátil ke své volné tvorbě a dále hledal nové způsoby. Jak sám říkal: „To je logický, člověk nemá bejt na všechno tak ortodoxní. Vždycky má mít otevřený dvířka taky někam jinam. Je to sice hezký být takhle zásadní, ale to může bejt každej mladej takhle zásadní. Ale pak se začne měnit prostředí, přijde nová generace, a už se musí s něčím počítat. To jináč nejde. To bylo, jest a bude. Nebejt toho, tak by to byla hrozná otrava. To by se muselo fotografovat pořád, jako to dělali ti staří. Ono se to dělá, ale jináč.“ I přes tolik časté změny způsobu vyjádření si dlouhá léta zachovával náměty, jimž se neustále věnoval. Architektura staré Prahy, krajiny v okolí Kolína či stromy patří k souborům, které nikdy nepřestal rozšiřovat a které si vždy zachovaly jeho pověstnou magičnost.

Celý Sudkův život byl prosycen láskou k tomu, co dělal, nejen fotografii, ale i dříve knihtisku, a neuvěřitelnou tvůrčí aktivitou. V roce 1926 si však prošel obrovskou osobní krizi, když se vydal fotografovat koncert České filharmonie v Itálii, nevydržel však a vydal se „hledat“ svou ruku, kterou v této zemi po bojích ztratil. Nikdo o něm celé dva měsíce nic nevěděl, když se náhle objevil zpět v Praze, rozhodnut zapomenout na minulost a oddat se celý fotografii. Jeho až neskutečná píle ho potom vynesla do výšin a tím mu přinesla uspokojení, které však nevedlo k usnutí na vavřínech, ba naopak k píli ještě větší. I proto se stal jednou z hlavních evropských fotografických hvězd všech dob a jeho jméno má velký zvuk i daleko za našimi hranicemi. Zemřel 15. září roku 1976 v Praze ve věku osmdesáti let.