« zpět

Karl Lagerfeld: Císař světa módy

Módní návrhář, fotograf, milovník architektury, milovaný a nenáviděný, obdivovaný a zatracovaný, vážený a zesměšňovaný, namyšlený sebestředný génius. Jedna z největších celebrit současné fashion scény, exhibicionista obklopený tajemstvím. Snob, pozér, vtipálek. Uměle vytvořená figurka, vyhrocená jako postavy z komixů. Osamělý starý muž. Karl Lagerfeld.

16.11.2009Osobnostiautor: Eva Došková

Neexistuje týden, kdy by v mezinárodních periodikách neobjevil tento malý velký pán, vždy perfektně oblečen ve své uniformě: sako a kalhoty z nejnovějších kolekcí známých značek, kolem krku nepostradatelný bílý límeček, ruce obalené koženými rukavicemi a mnoha prsteny, dlouhé stříbřité vlasy stažené do culíku, zrak bezpodmínečně zakrytý slunečními brýlemi. Jakoby každý toužil znát další a další díly z nekonečného seriálu „Lagerfeldův život, názory a spol.“. Na pozornost okolí si však nemusel dlouho zvykat, narodil se pro ni.

Dětství v Hamburku

Jeho první setkání se světem proběhlo v německém Hamburku roku 1933, podle všech objektivních pramenů, nebo také 1938, podle jeho vlastních slov. Jeho otci, ruskému-nebo také švédskému- zámožnému podnikateli s kondenzovaným mlékem, táhlo na třiašedesátý rok, matka vedle něj působila jako exotická a pořádně excentrická květina, známá svými poněkud praštěnými výroky, typu: „Ta lávka uprostřed rybníka je tam pro případ, že by se zlaté rybky chtěly vydat na procházku.“ Původně prodavačka spodního prádla z Berlína milovala módu-a malý Karl Otto Lagerfeldt je miloval obě. („t“ na konci jména si odstranil velmi záhy, neznělo mu dost přívětivě pro komerci). Často ji cituje a vzpomíná na ni, obdivuje ji pro její otevřenost, (už od malička ho podporovala ve vyjádření jeho homosexuality), veselou povahu a lehkou aroganci-není příliš pochyb, že by genetika neudělala své. Vychovaný za války mimo veškerou politiku, nedostatkem rozhodně nestrádal. Starší sestry maminčiného mazánka byly poslány do internátní školy, „Protože byly nudné, strašně nudné.“, Karlovi tedy připadla všechna rodičovská péče, „ Já jsem nudný nebyl.“ Ke svým čtvrtým narozeninám dostal vlastního komorníka a již před vstupem do školy, díky soukromým učitelům, údajně mluvil plynně třemi světovými jazyky. Ve svých devatenácti zatoužil opustit rodinné pozemky o rozloze více než 12000 akrů a vydal se na vlastní pěst do Paříže, samozřejmě notně zásobený penězi z rodinné pokladny.

Začátky v Paříži

Toužil se stát kreslířem, tvůrcem komixů, portrétistou. Roku 1954 ho však náhoda zavála do vod módního designu. Plakáty na soutěž mladých neprofesionálních návrhářů tehdy visely na každém rohu, Lagerfeld tedy poslal do sídla International Wool Fashion Office, která byla pořadatelem, pár svých náčrtků. Údajně na to sám zapomněl a oznámení o vítězství ceny za nejlepší kabát ho upřímně překvapilo. Mimochodem, ve stejném roce byly jako nejlepší šaty oceněny jedny z dílny tehdy neznámého Yvese Saint Laurena, který později pracoval pro Dior. Jednadvacetiletého Karla si do svého království získal Pierre Balmain, který mu během tří let vštípil neocenitelné poznatky o běhu módního průmyslu. Přišla však lepší nabídka a mladý Lagerfeld plný vizí přeběhl k Jeanovi Patou, jež mu poskytl místo hlavního designéra. Až do roku 1963 navrhoval dvě kolekce ročně, brzy se však začal nudit a cítil potřebu větší kreativity. Od Patoua odešel, několik dlouhých měsíců se poflakoval po plážích a, jak dnes prohlašuje, studoval tam život. Když mu však Madame Zereakian, turecká věštkyně, oblíbená například Christianem Diorem, předpověděla zářivou kariéru návrháře, vrátil se do práce. Profesní uplatnění našel u italského domu sester Fendi, pro které jako volnonožkař vytvořil několik ready-to-wear kolekcí a kožešinových kabátů. V sedmdesátých letech také navázal kratší spolupráci s Chloe, kterou roku 1975 obohatil o svůj první parfém, nazvaný jednoduše „Chloe.“

Převzetí impéria Chanel

Z peněz poskytnutých zámožnou rodinou si postavil v Paříži svůj první obchod. Upozornil na sebe v první řadě vůní Lagerfeld for Men, následovanou KL a KL Homme, skutečného úspěchu a potvrzení svého proklamovaného talentu však dosáhl až ve svých padesáti letech, kdy se stal vůdčím designérem stagnujícího impéria Chanel. Po smrti Coco Chanel v mrazivém lednovém dni roku 1971 se tato světoznámá značka jen těžko bránila stále silnější konkurenci. O dvanáct let později pod rukama tohoto neortodoxního Němce však povstala jako fénix z popela. Doslova šokoval nostalgické fanoušky starých Chanelovských klasik, když sukni u pověstného kostýmku zkrátil na opravdu mini-délku a sako nenechal zahalit tělo níže než nad pupek. Náhrdelníky vyměnil za téměř hiphoperské řetězy, oblečení prošpikoval sexualitou. Kritika ho rozcupovala na kousky, zákazníci a jejich peněženky však šíleli nadšením. A Karl vesele provokoval dál. Začátkem devadesátých let pobouřil veřejnost přehlídkou své černobílé kolekce, kdy se po mole místo topmodelek promenádovaly prostitutky v čele s italskou pornohvězdou Moanou Pozzi. Anna Wintour, šéfredaktorka americké Vogue a nejvlivnější žena fashion průmyslu, v polovině show znechuceně odešla.

Návrhář-chameleon

Negativní reklama je však také reklamou a Lagerfeldova návrhářská sláva strmě stoupá. V současné době stále vede Chanel, tvoří i pod svým vlastním jménem, dále také pod levnější sportovní značkou KL a neustále spolupracuje s kožešinovými Fendi. Při této tvorbě používá přírodní kožichy a pro jeho velmi kontroverzní názory ohledně zvířecích práv se dokonce v roce 2001 stal terčem dortového útoku od ochránců z PETA, šlehačkový zákusek však místo něj trefil Calvina Kleina, jehož kožešinová politika od roku 1994 zahrnuje přesně opačné spektrum názorů. Karl nyní navrhuje 24 kolekcí ročně a překypuje kreativitou. Nápady k němu prý přicházejí ve snu, nejčastěji mezi 5. a 6. hodinou ranní. Každý z „jeho“ módních domů se ovšem prezentuje pod zcela odlišnou tváří. Byl snad Karl v minulém životě chameleon? Podle slov publicistky Caroline Lebar, jeho dlouholeté kamarádky, je chameleonem spíše nyní. Jeho pravá tvář se zdá být jen součtem všech ostatních, zcela se přizpůsobí situaci. Sám o sobě prohlašuje, že nemá žádnou osobnost. Když tvoří pro Chanel, je Coco, když pro Fendi, stává se italským návrhářem z Říma, a jestliže jde o jeho vlastní značku, ta se prý skládá pouze z věcí, které se mu líbí. Inspiruje se němým filmem a německým expresionismem, o tom, zda do svých šatů dává i kus sebe, neurčitě mlží. „Jsem to, co mám rád. A navíc, skládám se z více aspektů a nevím, který je tím hlavním. Nechci to vědět. Líbí se mi ta idea vztahu mezi Jekyllem a Hydem.“

Karl fotografem

Ohromný úspěch v pouhé jedné oblasti mu však nemohl stačit, proto si před 22 lety pořídil dalšího koníčka, inspirovaného díly Edwarda Steichena, Alfreda Stieglitze či Irvinga Penna. Fotografování. Začal s cvakáním prezentačních obrázků navrhovaných modelů, brzy ho ale tato hra s vytvářením nového z věcí již vytvořených, doslova nadchla. Zadával si kampaně pro Chanel a KL, prezentoval se jako fotograf. Jeho nová póza zajímala i média, celebrita Karl se proto velmi záhy vyšvihl i na editoriálové stránky nejznámějších magazínů. Jak snadné, má-li člověk známé jméno. On sám je skálopevně přesvědčen, že vlastní to správné oko-a nedělá mu nejmenší problémy vsugerovat to i okolí. Nadšení pro věc a snaha se neustále zlepšovat způsobila nakonec jeho zařazení do kolonky „seriózní fotograf“. Jeho díla publikovalo například Vogue, Harper´s Bazaar, Elle, Numéro či Marie Clarie, kromě svých domovských značek fotí kampaně i pro Christiana Diora. Ve známost vešla jeho fotografická publikace Visionaire 23: The Emperor's New Clothes, série aktů jihoafrického modela Davida Millera.

Pózovat pro Karla se stalo synonymem pro velmi světlý bod kariéry, rozmazlený pán totiž uplatňuje velice přísná kritéria. Bývá kritizován jako podpůrce anorexie, on naopak prohlašuje, že o odpornosti vychrtlých modelek žvaní jen závistivé tlusté maminy nad balíčkem chipsů u televize. „Nikdo se nechce dívat na obtloustlé ženské.“ On sám ovšem kdysi býval také pěkně vypasený, než se rozhodl radikálně zhubnout, aby mohl nosit krásné oblečení. Přísná nízkokarbohydrátová tzv. Lagerfeldova dieta, jež mu pomohla shodit přes 40 kilo za 13 měsíců, se stala hitem. Údajně si na to, že jíte pouze zeleninu, jogurty a kukuřičný chléb brzy zvyknete. Dokonce prý není zapotřebí ani příliš cvičit, hlavní propagátor této hubnoucí metody neuznává jiný sport než společenský tanec. Mimochodem, je dětským mistrem světa v čače. Nejen tělesný tuk však figuruje v jeho požadavcích na modelky. Nejdůležitějším faktorem zůstává charisma. Osobní charisma, nikoliv působení médií a známost obličeje. Chudák topmodelka Heidi Klum se rozčilovala nad jeho nevraživostí tak dlouho, až ji zcela smetl prohlášením: „Heidi Klum? Neznám Heidi Klum. A Claudia Schiffer ji také nezná.“

Zřejmě v duchu hesla „nic není zadarmo“, Lagerfeld do svého hobby investuje velmi horentní částky. Jeho pařížský ateliér zabírá prostor pro několik tenisových kurtů, počet jeho aparátů a světel se pomalu nemůže rovnat s počtem, jež je člověk schopen za jeden život reálně použít, zaměstnává šest nonstop asistentů, celý tým, který již v průběhu shootingu obrázky upravuje a tiskne, pořizuje si nejnovější technické vychytávky. Neúnavně se pouští do nových a nových projektů, ačkoliv profese světoznámého návrháře způsobuje již tak dost velkou časovou vytíženost. Karl však zřejmě objevil recept na hopsinkovou šťávu či jinou nevyčerpatelnou energii. Často stiskává spoušť až dlouho do noci, součást ateliéru dokonce tvoří i obrovské postele pro znavený tým, on si ale i ve svých 76-ti letech údajně neustále drží úsměv na rtech.

Další velkou posedlostí tohoto aktivního staříka jsou knihy. Jen ve svém ateliéru skladuje více než 60 000 výtisků převážně historických a biografických publikací. Dojemný příběh o tom, jak mu jako malému chlapci vlepil strýček pohlavek, když nepoznal slavného německého básníka, po němž pojmenovali ulici, po které se vydali na procházku, v něm prý zanechal silné stopy. Chce se dozvědět vše, zkonzumovat veškeré vědění světa. Nesnáší však intelektuály a jejich společnost, odmítá se za něj považovat. „Myslím, že jsem ten nejpovrchnější člověk na planetě. Jsem za to rád.“ Zřejmě proto se cítí tak dobře v módním světě, jímž vzdělanci pro jeho plytkost pohrdají. Další póza?

Aby toho nebylo málo, začal v posledním zbytečku volného času prohlubovat svou lásku k architektuře. Nachází souvislosti mezi ní, módou a fotografií. Posledních dvanáct se věnuje restaurování zámku z 18tého století v Bretani, do posledního pantu oken se snaží mít vše historicky autentické. Také vlastní městský dům ze stejného období v Paříži, rozprostírající se nad Seinou, dvě stovky let staré tovární prostory v Římě nebo letní vilu v Monte Carlu, upravenou do stylu Ludvíka XVI. Jeho vášeň se však nevztahuje pouze na historickou architekturu, další dům v Monte Carlu celý zasvětil moderně od avantgardní umělecké skupiny z Memphisu, jeho byt v New Yorku je také vybaven současným nábytkem.

Zhýčkaný aristokrat

Od malička rozmazlovaný a finančně výborně zajištěný muž jen zřídkakdy může v dospělosti slevit ze svých nároků. U Karla tomu není jinak. Počtem svých pověstných libůstek silně převyšuje i součet plastik Michaela Jacksona. Cokoliv, co má rád, vlastní v enormně obrovském množství. Domy, fotoaparáty, oblečení, prsteny, límečky, brýle, knihy. Dokonce i Ipodů Nano má ve své sbírce více než šedesát. Nesnáší cestování, „všechny ty lidi kolem, jež na něj zírají a chtějí se ho dotýkat“, budete-li tedy chtít jednat s Lagerfeldem mimo některou z jeho mnoha ohromných residencí, pošlete mu soukromé letadlo. Ale pozor, nesmíte ho urazit nějakým maličkým, mohlo by se stát, že vás odmítne stejně jako Dubajské šejky, kterým navrhoval 80 luxusních vil na Isla Moda (Módním Ostrově). Karl si dupnul a úslužně mu bylo posláno větší. Samozřejmě. Cokoliv Lagerfeld chce, dostane. Jeho image chorobného megalomana a hyper-celebrity ho předchází. Každý slyšel jeho jméno, pro spoustu lidí je Bohem. A on to moc dobře ví a svým zvláštním dětinským způsobem se tím neskutečně baví. Nechává například lidi odvést ze své společnosti třeba jen proto, že mu nevoní jejich parfém. Chová se jako malé zhýčkané dítě a perfektně mu to prochází. Využívá své image a prohlubuje ještě více svou už tak neskutečně karikaturizovanou pověst.

Žije sám, zlomený smrtí svého nejbližšího přítele, francouzského aristokrata Jacquese de Baschera, který roku 1989 zemřel na AIDS. Jiné blízké přátele prý již nemá. Tvrdí, že neexistuje člověk, který by znal pravou tvář Kaisera Karla, jak mu bývá přezdíváno. Že prý ani on ji nezná. Podělí se světem o cokoliv, jen ne o svůj reálný charakter. Soukromí si střeží tak pečlivě, že i přes neuvěřitelnou frekvenci výskytu jeho jména v médiích, zůstává tajemný. Někteří tvrdí, že je skutečně tou legrační figurkou, za niž se vydává, jiní se zase snaží najít jeho pravé Já.. tak jako tak, jeho práce, již se celý obětoval, rozhodně stojí za pozornost.

Článek patří do seriálu