« zpět

Koto Bolofo - Jihoafrický snílek

Magazíny Vogue, italská a francouzská Marie Claire, britské a americké GQ, italské Vanity Fair, i-D, Esquire a další, značky jako Levi’s, Hermés, Banana Republic, Burberry, Alberta Ferretti, Dom Perignon, Keratese nebo Avon. Vskutku impozantní portfolio. Cesty k němu však nevedou vždy zlatě vydlážděnými uličkami…

26.10.2009Osobnostiautor: Eva Došková

Koto Bolofo přišel na svět roku 1959 v jihoafrickém Lesothu v rodině učitele dějepisu. Krátce po Kotově narození byly ovšem v pedagogických materiálech jeho černého otce nalezeny spisy Karla Marxe, byl označen za nebezpečného komunistu a donucen zemi opustit. Bolofovi se usídlili v Londýně, kde Koto vyrůstal v ne zrovna pohádkových podmínkách na hranici chudoby. Rodina chtěla mít ze syna doktora, odvolávali se na prestižní pověst tohoto povolání, jež by mu zajistilo šťastnější život, on se však i přes jejich zklamání rozhodl vydobýt si své místo na poli fotografie.

Začátky nepopisuje jako příliš přívětivé. Než se náhodou setkal s „bílým cápkem s dredy“, který se o chvíli později stal slavným jako Boy George, a který Bolofovi po shlédnutí jeho prací urychleně doporučil vyhledat Kaspera de Graafa, editora New Sounds, New Styles, poflakoval se mladý, ambicemi nabitý fotograf po Carnaby Street a zkoušel usmlouvat půjčení šatů od mladých designérů výměnou za fotky. Prohluboval vrásky na čele svého otce, jenž se bál, že i jeho dítě strhne éra hippies. Jaké pak bylo jeho překvapení, když se Koto jednoho dne vrátil domů s 25-ti librami vydělanými za malé zakázky pro Graafův magazín.

Stále to ovšem neznamenalo pro studenta druhořadé umělecké školy žádnou výhru. Dokud vyučování navštěvoval, mohl k focení používat školní materiál. Jeho docházka ovšem rozhodně neměla nic společného se slovem pravidelnost a trest ve formě vyloučení ho neminul. Začalo několik let tvrdé dřiny. Po nocích se věnoval čistotě podlah v supermarketech a přes den spal. Údajně vždy první volnou neděli obětoval focení, druhou vyvolávání, třetí v pořadí tisku a poslední před začátkem nového koloběhu obíhal redakce a žadonil o práci. Občas se mu dostalo zakázky pro menší magazín, on však toužil po Vogue. Bolofovo vyprávění o tehdejších poměrech zní až neuvěřitelně, vystřiženo z Popelky. Těžko odhadnout, nakolik lze věřit tomu, že byl na recepci v Condé Nast po mnoha a mnoha pokusech přijat teprve až poté, co své obyčejné hadry vyměnil za perfektně padnoucí šaty a fingovaným americkým akcentem prohodil, že se v Londýně zastavil jen na chvíli v půli cesty do Paříže. Podstatné ovšem je, že svůj boj vyhrál. Stal se fotografem Vogue.

Osmdesátá léta už znamenala pro Kota Bolofo mnohem jednodušší období. Přestěhoval se do Paříže a pracoval snad pro všechny významné klienty své doby. Každý chtěl mít ve sbírce fotografie tak nadčasové a jemné, jak je uměl vytvořit jen on. Znělo to jako dokonalé naplnění „amerického snu“ o hvězdě z chudých poměrů. To by se ovšem nesměla jeho závratná kariéra v polovině let devadesátých roztříštit jako porcelánová váza při dopadu na beton. Zhýčkaný tvrdohlavec se odmítal podřídit přání svých nadřízených, jejich projekty sabotoval a odmítal zakázky tak dlouho, že i jeho největším zastáncům došla trpělivost. Najednou znovu fotil velké věci maximálně jednou za dva roky...

Nepřestal však pracovat úplně. Roku 1995 natočil dokumentární film The Land is Black, The Seed is White (Země je černá, semeno je bílé) o návratu svého otce do post-apartheidní společnosti Jižní Afriky po 25 letech od vyhoštění. Téměř až hororový příběh, plný těžkých emocí okolo rasové nesnášenlivosti a ztráty domova, oceněný několika cenami. Věnoval se i literární tvorbě, například v roce 2000 napsal knihu Sibusiso Mbhele and His Fish Helicopter (Sibusiso Mbhele a jeho rybí helikoptéra), o životě jihoafrického snílka a outsidera, které předcházel i stejnojmenný film, taktéž z Bolofovy stáje. Jeho nefotografická tvorba této doby se plní agresí a naštvaností, jakoby ji Koto ze sebe stále vyplavoval, až se stal krotkým beránkem…

Postupně znovu získával důvěru starých i nových klientů a vrátil se zpět na výsluní. Zachytil snad každý kousek z království Hermés, dostal šanci u Banana Republic. Fotografuje tenistku Venus Williams, vydal i celou knihu jejích fotografií. Dnes opět fotí pro italské Vogue, dokonce dostává od jeho velitelky Francescy Sozzani více svobody než kdy jindy. A to je přesně motivace, kterou Bolofo potřebuje. Fotografický samorost, který se nikdy nedostal ke klasické škole asistencí u někoho slavného a mnoho let si nemohl dovolit pořídit byť jen úplně jednoduchý blesk, dospěl ke svým vlastním cestám a těch se těžko vzdává. Pokud to zrovna nevyžaduje charakter zakázky, nepracuje s jiným než denním světlem. Modelky na jeho fotografiích nebývají zachyceny v křečích, působí přirozeně, lehce, spokojené ve svém těle. Vznik fotografie popisuje jako filmařské hledání, odkrývání charakteru postav a jejich vzájemného vztahu. Rok vzniku toho kterého obrázku se jen těžko hádá. Jeho emoce jsou univerzální napříč časem, sám přiznává, že se vždy snažil o to, aby práce z roku 1980 stále vypadala aktuální i o dvacet či více let později. Stává se vizuálním básníkem.

Znovunabytý úspěch ve světě fotografie však Kotovi rozhodně nezabránil v dalším rozvoji. Rozhodl se stát módním návrhářem a na jaře tohoto roku předvedl svoji první dámskou kolekci. Postavy z jeho fotografií náhle ožívají ve svém příběhu a Bolofo hledá moment, kdy zjistí, jak by se oblékly… Tvrdí, že by rád nechal své oblečení a fotografie propojené dohromady v jeden velký působivý celek. Více z jeho designérské tvorby lze nalézt na koto-bolofo.com.

Momentálně žije tento aktivní rváč za lepší život na francouzském venkově, se svojí dlouholetou manželkou a dvěma dětmi. Nepřestává být pyšný na svůj původ a snaží se dodat odvahu všem mladým Jihoafričanům v jejich boji za ideály.

Článek patří do seriálu