Lee Alexander McQueen - 11. února 2010 kolem desáté hodiny ranní byl nalezen mrtvý

McQueenova jarní kolekce plná sci-fi potisků, střihů ve stylu kosmické geometrie, bot vysekaných do půlměsíců či líčení a účesů přetvářejících topmodelky na jakési mimozemské humanoidy, sklidila enormní úspěch. Módní publikum se rozdělilo do táborů nadšených fanoušků a striktních odpůrců, slyšet jméno tohoto šokujícího tvůrce však bylo ze všech stran. Vycházející high fashion zjev, zpěvačka Lady Gaga, potom ještě více pomohla propagaci této již tak dost kontroverzní práce. Alexander McQueen se opět dostal mezi designéry, které nelze opomínat, a znalost jejichž díla patří k základními módnímu vzdělání. Jeho celoživotní práce a přínos vývoji fashion však ani náhodou nestojí na této pouhé jedné jediné kolekci… 

Lee McQueen se narodil roku 1969 jako nejmladší ze šesti dětí do rodiny taxikáře a učitelky ve východní části Londýna. Vyrůstal v nepříliš luxusním prostředí sociálního bytu ve Stratfordu, které neslibovalo zrovna růžové vyhlídky. Již od raných let však projevoval nezvyklý zájem o módu, vyráběl oblečení pro své tři sestry a údajně se věku pouhých šesti let nechal slyšet, že se jednou stane světově uznávaným designérem. Nezvykle velké odhodlání tuto větu dodržet pak projevoval celý život. Školu, chlapeckou Rokeby School, opustil v šestnácti letech, s nejlepšími výsledky v předmětu „Art“, dále studovat se mu ale přiliš nechtělo. Útočiště našel na slavné Savile Row, ulici v londýnském Mayfair, lemované odshora dolů obchody a krejčovskými podniky, šijícími především pro muže, chlubící se v historii takovými zákazníky, jakými byli například Winston Churchill či Napoleon III.

Začínal v dílně Anderson & Sheppard, později se ale přesunul k Gieves & Hawkes, kteří vedou Savile Row Bespoke Association, jež drží ochrannou ruku nad zakázkovým šitím na míru, tolik proslaveným na této ulici, a snaží se zachovat jeho co nejvyšší úroveň. Lee se tak musel naučit, že například minimální doba, kterou musí každý krejčí věnovat ruční práci na každém kusu obleku, činí dlouhých padesát hodin. Kvalita řemesla, jemuž se v této společnosti, jejíž kořeny sahají hluboko do osmnáctého století, naučil, se jen těžko měří s čímkoliv, čeho by mohl dosáhnout teoretickým studiem. Později začal pracovat i pro Angels & Bermans, věnující se divadelním kostýmům, což by zcela jistě mohlo ovlivnit teatrálnost jeho pozdější tvorby.

Ještě než opustil Savile Row a dosáhl teprve dvaceti let, do listu jeho klientů již patřil například Princ Charles (kterému údajně do podšívky saka vyšil nápis „I am a cunt.“- „Jsem píča“.) či Michail Gorbačov. Státnické špičky v životopise však zřejmě nebyly tím jediným, co ukouzlilo Romea Gigliho, když mladého McQueena pozval pracovat pod jeho křídly do Milána. Spolu s předchozím zaměstnáním u Koji Tatsuno by se mohlo zdát, že nastal již pravý čas, aby se vrhnul po hlavě do své vlastní práce, Lee se však rozhodl ještě chvíli počkat. Vrátil se do Londýna a chtěl studovat na fakultě umění a designu na prestižní Central St. Martin’s College. Usiloval přímo o zapsání do programu Masters of Art (ekvivalent české magisterské úrovně), problémem však byla absence předchozího formálního vzdělání. McQueen se jej rozhodl řešit po svém: řediteli školy ukázal své portfolio, které jej natolik uchvátilo, že ambiciózního studenta i přes tyto administrativní nedostatky přijal.

Po dokončení studia již na něj čekala pravá sláva. Jeho závěrečná školní práce se objevila snad ve všech důležitých módních tiskovinách v Británii a taktéž byla celá do poslední kousku odkoupená vlivnou stylistkou Isabellou Blow, jež se později stala jeho největší fanynkou a také kamarádkou, které po její sebevraždě roku 2007 McQueen věnoval celou svoji nadcházející jarní kolekci, i přes pomluvy, jež se tehdy objevily v tisku. Mimochodem, byla to také ona, kdo z Leeho udělal Alexandera, což do té doby bylo pouze jeho prostřední jméno. Psal se rok 1992 a ohromný zájem médií konečně McQueena donutil k založení vlastní značky. Spolu s ní si začal budovat i svoji image citlivého bouřliváka, často propadajícího emocím až hysterii, gaye, zcela vypořádaného se svou orientací, který si dokonce sám říká „růžová ovce rodiny“, a především neuvěřitelně kreativního módního tvůrce, pro nějž neexistují žádná tabu.

Hned v témže roce použil při své okázalé přehlídce rozdrcené brouky a lidské vlasy, čímž však jen poukázal na to, že se rozhodně nehodlá stát jen dalším řadovým fashion vojákem. Jeho modelky zavěšené ve vzduchu, dělající salta a piruety, zkroskotaný koráb místo catwalku na jaře 2003, obrovské lidské šachy hrané přímo na přehlídkovém mole o dva roky později, na podzim 2006 hologram tehdejší drogové trosky Kate Moss, McQueenovy přehlídky doopravdy nenudily. Nebyly pouze prezentací nových, originálních modelů, stejně jako oni měly příběh, myšlenku, transformovaly se z povrchního zájmu o krásu do podob multižánrového umění, působily na téměř všechny smysly, byly divadlem, malbou, architekturou, performancí. Téměř se nechce věřit, že již je třeba o těchto vyjímečných počinech psát v minulém čase…

Roku 1996 se stal nejmladším britským designérem roku, což neušlo ani Bernardu Arnaultovi, řediteli korporace LVMH, držící ochrannou ruku nad více než padesáti světovými luxusnimi značkami. McQueen od něj překvapivě dostal do rukou osud značky Givenchy, kde na místě hlavní designéra vystřídal Johna Galliana. Hned záhy však Alexander Arnaulta urazil, když se o něm neomaleně vyjádřil jako o zcela nepodstatném, a ani první jeho Givenchy kolekce nestála příliš za mnoho. Dokonce i tvůrce sám brzy přiznal, že zaváněla spíše obrovským průšvihem. Ačkoliv fashion průmysl nebývá zrovna místem, kde by se takováto zaváhání odpouštěla, McQueen dostal druhou šanci. Své bláznivé a teatrální kolekce poněkud učesal a zevšedněl, veřejnost výrazně vyprovokoval pouze roku 1998, kdy jako jednu z modelek své podzimní přehlídky obsadil Aimee Mullins, ženu s oběmi dolními končetinami amputovanými, která zde kráčela po mole na dvou dřevěných protézách. S Givenchy se však již roku 2001 rozešel, prohlašujíc, že ubíjela jeho kreativitu, v čemž mu mnozí jistě dali za pravdu.

Fanoušci přivítali zpět „starého McQueena“ a za odměnu mu ještě čtyřikrát udělili titul nejlepšího britského designéra roku. Jeho talentu si všimla dokonce i královská rodina a Alžběta II. se mu za jeho služby módnímu průmyslu rozhodla věnovat Řád britského impéria, konkrétně CBE (komandér). Jeho vliv natolik sílil, že dokázal vrátit do šatníků i bokové kalhoty, které zůstavaly dlouhá léta na seznamu módních prohřešků, po jeho přehlídce „Dante“ ke konci tisíciletí však znovu propukla celosvětová mánie, kterou si jistě ještě mnozí živě pamatují. Jako jeden z prvních také poslal na svá mola indické modelky žijící v Londýně, kde se může kultura mnoha přistěhovalců ze zemí britských ex-kolonií místy jevit jako mírně problematická. Jeho hlavní poznávací znak, totiž okázalé, fantazijní kolekce, přestože se jedná o ready to wear, a především pak přehlídky, které nebyly ničím jiným než ohromnou show a samostatným druhem umění, inspirovaly mnohé další tvůrce k opuštění od zajetých rovných bílých ploch catwalku. Jeho modely neexistují pouze jako věc, která slouží k estetickému zahalení těla, móda podle McQueena je prolínáním umění mnoha žánrů.

V prosinci roku 2000 bylo 51% společnosti Alexander McQueen převedeno do vlastnictví značky Gucci, kde se stal kreativním ředitelem. Jeho práce zahrnuje dámské i pánské ready to wear kolekce      , doplňky, sluneční brýle i parfémy. Vlajkové obchody lze nalézt v módních metropolích jako New Yorku, Londýně, Milánu, Las Vegas či Los Angeles, levnější značkou McQueenovy produkce se stalo McQ, poskytující i více casual módu. Po enormním úspěchu jarní/letní kolekce na rok 2010 byla McQueenova sláva na pověstném vrcholku. Celý fashion svět napjatě čekal, kam ještě výše se dokáže tento ambiciozní a cílevědomý muž dostat, ačkoliv on po slávě netoužil. „Nikdy jsem neplánoval svůj život takový. Když vás lidé znají a respektují, co děláte, je to skvělé, ale nikdy jsem tohle nedělal, abych se stal slavným. Sláva by měla být ponechána filmovým hvězdám, my jen poskytujeme servis.“.

11. února 2010 však přišla zpráva, kterou zřejmě nikdo nečekal. Kolem desáté hodiny ranní byl Lee Alexander McQueen nalezen mrtvý ve svém bytě v Mayfair. Stalo se tak necelý týden po té, co zesnula jeho milovaná a obdivovaná matka. Média spekulují o sebevraždě oběšením, žádná informace však zatím nebyla potvrzena. Jedno je však jisté, současná móda v ten den přišla o jednoho ze svých nejvýraznějších designérů, talentů, vizionáře, umělce.

• WORKSHOP S PATRICKEM CHAUVELEM a jiný pohled na válečný dokument
• Jarní H&M s ikonickými klasikami a Lanvinovské překvapení
• SHOOTING FASHION STARS #2
• SHOOTING FASHION STARS
• Gareth Pugh / módní polobůh
• ABECEDÁŘ MÓDNÍCH FOTOGRAFŮ V ČR
• MÓDNÍ TRENDY FALL/WINTER 2010

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole: