« zpět lukas-dvorak-cover

Lukáš Dvořák - Trocha sexuality, špetka fetišismu

Lukáš Dvořák je jeden z mála českých fotografů, kterým se podařilo prorazit ve světě. Jeho fotky se objevují na stránkách magazínů jako Vanity Fair, Harper's Bazaar nebo Cosmopolitan. Na to, jak vypadá cesta k takovým úspěchům jsme se ho zeptali v rozhovoru.
29.10.2009Osobnostiautor: Redakce

Počátky

Jak ses vůbec dostal k focení?

Kamarád mě kdysi dávno požádal, abych mu udělal booklet na CD. Tenkrát jsem ještě neměl vůbec žádné zkušenosti s focením a prvotní představa byla, že něco pro něj namaluji. Nicméně kamarád preferoval fotografie. Já jsem předtím nikdy v životě nedržel foťák v ruce, a vůbec jsem netušil, jak na věc jít. Ale řekl jsem si proč ne, zkusím to. A tak jsem si půjčil obyčejnou bakelitovou megapixelovou krabičku a vyrazil do města udělat pár fotek.Výsledek byl dobrý a fotografování mne zaujalo. Koupil jsem si tedy digitální „kompaktíček“ a začal fotit kytičky a různé další objekty.



Časem jsem zjistil, že kytičky mne zcela neuspokojují, tak jsem vyrazil na cesty a na Novém Zélandu jsem třeba fotil hory, krajinu atd., a vznikl z toho docela pěkný ucelený soubor fotografií. Můj zájem o fotografování se postupně stupňoval. Po návratu z cest jsem si na fotopátračce našel foto-víkend s modelkami a zajel jsem tam. Když jsem se tam pak dostal do situace, kdy přede mnou stála k focení připravená krasná a naolejovaná modelka v plavkách, tak v ten moment jsem pocítil, že tohle mne bude doopravdy bavit. Rozhodl jsem se této práci věnovat veškerý svůj potenciál a čas. V té době mi bylo 23 let.

Jak vypadal přechod od koníčku do fáze, kdy tě fotografie živila?

Fotografování mě zcela uchvátilo a postupně se objevil i nějaký finanční zisk. Jednou z částí tvorby bylo založení malého studia u kamarádky a tvorba portrétů dam za symbolickou cenu 500 Kč. Portréty se líbily a zájemkyň přibývalo, a když honoráře postupně dosáhly přibližně výše mého civilního platu, začal jsem uvažovat o možnosti věnovat se tomu naplno.

Ovšem jak už to v životě chodí, jakmile jsem opustil své stálé zaměstnání, náhle jsem zjistil, že lidově řečeno – nemám co se týká focení do čeho píchnout. Takže cca první 3 měsíce jsem neměl žádné zakázky a ani korunu. Bylo nutné profesně se posunout dál a začal jsem zkoušet fototesty. Podařilo se mi získat práci u agentury, která mně dávala až 8 modelek měsíčně, což bylo super. A tak postupně jsem se začal fotografováním doopravdy živit a dostal se až k asistenci u již uznávaného a renomovaného fotografa.

Pracoval jsem u Ondrio Koha, který mi obrazně řečeno otevřel brány profesionality. Ukázal mi, jak věci fungují technicky, co všechno musí po této stránce umělec pro fotografii udělat. Postupem času začalo vše do sebe zapadat a uvědomil jsem si, že profesionalita zde představuje mnohem více znalostí a zkušeností např. o světle atd. Současně se studiem problematiky více do hloubky se vyvíjel i můj profesní postoj k práci a začala vznikat touha po samostatné reálné tvůrčí činnosti.

Během této spolupráce jsem již přemýšlel o vlastních projektech a začal jsem trošku něco zkoušet. Dostal jsem se k prvním návrhářům, věci začaly vznikat a nabalovat se na sebe.

Je pro tebe Ondrio stále ještě vzorem?

Ondrio mne naučil mnohé věci, ale jeho pohled na věc je zcela odlišný od mého, včetně jeho chování k modelkám. Vlastně díky spolupráci s již vyhraněnou osobností člověk lépe pocítí své představy, vnímání, vize a styl. Uvědomil jsem si, že jsme trochu v rozporu v názorech na tvorbu, že mi již můj mistr nemůže více dát. To mi dodalo impulz k dalšímu kroku v mém uměleckém životě.

Popiš nám styl, který jsi začal nacházet.

Můj styl je hodně jednoduchý. Především mi jde o krásu ženy, o to, aby ji fotografie zachytila v nejdokonalejší a nejpůsobivější podobě. A to ve všech atributech – světle, póze, výrazu obličeje… Musí dominovat perfektní, jednoduchá linie. Ovšem vyjadřující maximum krásy a dokonalosti, které lze dosáhnout. Preferuji černobílou fotografii, protože nejsem úplně přesvědčený o tom, že se mi barevná fotografie stoprocentně líbí.



Prozraď mi, jak pózuješ modelky, jak poznáš, že póza je přirozená a že to takhle chceš?

Tohle potřebuje poměrně dlouhý vývoj, velkou roli hraje představivost a je také nutná velká zkušenost. Tu jsem získal při asistenci pro Ondria. Během práce se prostě najednou dostanu do bodu, kdy všechno do sebe přesně zapadne, ztotožní se s mou vizí, a v tu chvíli svůj model vyfotím. Jakmile se jednou podaří tento pocit zažít, člověk o něj pak usiluje neustále a dokud se nedostaví, není to prostě ono. Jsem povahou detailista, každý prstík, vlásek musí ladit. Nenechávám modelky, aby samy pózovaly. Sám si je stavím do pózy, kterou postupně konstruuji, dokud se nedostaví onen známý pocit perfektna. Je to vlastně pečlivá práce, někdy trvající až 20 minut, než je póza dokonalá.

Každý fotograf má většinou nějaký bod, kde začíná pózování. Já vždy začínám nohama – tzv. modelku zakořením a pak postupuji vzhůru k rukám. Ty v mojí práci hrají dost velkou roli a nakonec se věnuji obličeji.

A jak potom dokážeš, aby po 20ti minutách přípravy byla modelka živá a měla výraz?

Tajemství tkví v tom, že i když mám již celou pózu vytvořenou podle své představy, tak hlava se stále ještě může hýbat. Požádám modelku, ať se na mne podívá, a jde pak o to, zachytit moment pohybu hlavy a výraz očí tak, aby vše vyjádřilo mou představu.

Na Tvých fotografiích mají modelky často zasmušilé až zamračené výrazy. Co to znamená a z čeho to vychází?

Mně se líbí na modelkách tragický výraz. Možná je to jedna z nejsnazších cest, jak dostat do fotografie náboj – požádat modelku o tragickou pózu.



Každý fotograf má jiné vidění a cítění krásy ženy, záleží to na jejich vkusu, jaké modelky si vybírají a jak je pózují. Z čeho vychází náměty Tvých fotografií, které jsou provokativní, erotické a smyslné?

Než fotograf začne umělecky tvořit, má již za sebou mnoho životních zkušeností, má svou osobitost, charakter a zájmy – a to vše se odráží v jeho fotografiích.

Mne zajímá a vzrušuje ženská krása, do svých fotografií chci vždy maximum ženské krásy dostat. Zároveň mne zajímá i sexualita, takže obsahují i špetku té sexuality a nechybí ani náznak fetišismu. Zároveň jsem i kreativní a občas si dovolím úlet ve smyslu překročení hranic toho, co většina lidí považuje ještě za normální fotografii. Je to prostě taková volná hra – např. proč nedat modelce do ruky vibrátor, když to zapadne do mé vize.

Nemáš problém s modelkami? Jsou modelky, které na tohle nepřistoupí?

Většinou již při setkání s modelkou profesionál pozná, kam až může zajít a co ona je ochotná a schopná akceptovat. Věci pak často přirozeně vyplynou ze situace, navozené nálady.

stránky: 1 2
Článek patří do seriálu
  1. Lukáš Dvořák - Trocha sexuality, špetka fetišismu právě čtete
Autor: Redakce
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 1.62, hodnoceno: 52 krát.
Štítky: lukáš dvorák, vanity fair, miláno

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Osobnosti / Lukáš Dvořák - Trocha sexuality, špetka fetišismu