« zpět parr-cover

Martin Parr: Ironik plný sarkasmu

Martin Parr patří rozhodně mezi elitu v dnešním světě fotografie. Jeho snímky se objevují v magazínech jako Newsweek nebo Times. Nevyhýbá se focení reklam nebo módy.
11.01.2010Osobnostiautor: Jiří Mrázek

Za svou práci obdržel řadu cen, například v roce 2006 cenu Ericha Salamona, o dva roky později byl vyznamenán Japonskou fotografickou společností a v neposlední řadě se v roce 1994 stal členem legendární agentury Magnum. Měl již několik desítek výstav po celém světě a vydal přes čtyřicet fotografických publikací. Vedle toho se věnuje i teoretické činnosti. V roce 2008 byl hostujícím kurátorem na New York Photo festivalu a letos v říjnu bude kurátorovat Brighton Photo Biennal. Navíc je zaníceným sběratelem. A tím výčet jeho úspěchů zdaleka nekončí...

Jeho vášeň pro zaznamenávání každodenních slabostí, fádních zátiší a obyčejných sociálních panoramat střední třídy stejně jako nabubřelost a manýry bohatých není pro každého. Mnohdy nepříjemné pravdy, které ukazuje se svým ostrým komediálním sarkastickým talentem, rozdělují publikum na dvě skupiny. Jednoduše na jedny, kteří jeho práci obdivují a na ty ostatní.

Většinu svých zakázek má nyní v zahraničí, v Dubaji, Jižní Africe, Austrálii nebo Jižní Americe. V květnu 2008 se jeho největší výstava Parrworld neuskutečnila na území Británie, ale v Haus der Kunst v Mnichově. A to i přesto, že jeho první velká retrospektivní výstava v londýnském  Barbican (2002) zaznamenala velký úspěch. Ale bohužel kritiky v jeho domovině byly spíše chladné a ohlasy zaznívaly většinou ze zahraničí.

Jednou ze zásadních epizod  Parrovy kariéry byla snaha stát se členem agentury Magnum. Problém spočíval v tom, že jeho pohled na dokumentární fotografii byl značně odlišný od tehdejšího úzu většiny členů. Humanismus, serióznost a politická angažovanost byly pilíře, na kterých stálo tehdejší Magnum. Parrovo teritorium byly například pláže New Brightonu obležené spokojenými lidmi ze střední třídy, kteří zde trávili svou dovolenou. Philip Jones Griffiths, člen agentury Magnum, který v roce 1971 vydal knihu Vietnam Inc, mající velký vliv na protiválečné hnutí v USA, se o Parrově práci vyjádřil dost negativně: „Kdokoli, o kom bylo řečeno, že je oblíbenec Margaret Thatcher rozhodně nepatří do Magnum. Jeho fotografie jsou sice svým způsobem dráždivé, ale faktem je, že nemají hlubší smysl.“ Parrovy „okázalé“ a navíc ironické fotografie nebyly po chuti ani otci moderního fotožurnalismu a zakládajícímu členovi Magnum - Henri Cartier-Bressonovi. Ten o Parrových fotografiích řekl, že jsou jako „z jiného světa“. Nakonec se Martinu Parrovi podařilo většinu Magnum přesvědčit, obdržel o pouhý jeden hlas navíc, než jsou nezbytné dvě třetiny a stal se novým členem.

„Obyčejní lidé a obyčejné věci, jako například místní supermarket mě inspirují a jsou pro mě stejnou vášní, jako pro jiné fotografy válka, hladomor, nebo oběti AIDS.” To, že Martin Parr nefotí hrůzy, se kterými se většinou setkáváme jen na obrazovkách našich televizí z něho nedělá o nic menšího humanistu než jsou ti ostatní. Jeho bystré postřehy a kritiky toho obyčejnějšího co se děje hned „za rohem” možná sice nevyžadují takové množství odvahy a není potřeba cestovat pro reportáž přes půl zeměkoule, i když i to Martin Parr dělá, ale tento pohled naší společnosti rozhodně také prospívá. Jsme obklopeni propagandou. A vypadá to, že ji ani inteligentnější lidé nejsou schopni odhalit. Každá rodinná fotografie je pečlivě cenzurována, aby se náhodou v albu neobjevila nějaká disfunkcionalita. Zájmem Martina Parra je jen ukazovat svět takový, jaký je a tyto nesrovnalosti objevovat a upozorňovat na ně. On sám sebe popisuje jako „obyčejného britského fotografa, fascinovaného komedií a ironií”.

Svůj vztah k fotografii zdědil Parr po svém dědovi, nadšeném amatérovi. Ještě před tím, než dostal svůj první foťák, tak byl neúnavným sběratelem. Ve sklepě domu kde bydlel hromadil zkameněliny, kameny, mince a další cennosti. Ale například poštovní známky nesbíral, ty byly pod jeho úroveň. To by prý bylo moc snadné.

Sběratelská vášeň ho neopustila ani v jeho dospělosti. Nyní se ale soustřeďuje na mnohem „vzácnější” exempláře. Za mnoho let ve svém domě v Bristolu, kde bydlí se svou ženou Susie a dcerou Ellen, nahromadil věci jež jsou stejně obyčejné jako jeho fotografie, ale jejichž podstata je podobně burcující. Hodinky se Saddamem Husseinem, americký toaletní papír s obličejem Usámi bin Ládina nebo sadu afghánských koberců, zobrazující Twin Towers v New Yorku těsně před pádem – sám tyto kuriozity nazývá „stíny lidských slabůstek”.

V letech 1970 - 1973 studoval na Manchester Polytechnic (nyní Manchester Metropolitan University), kde v roce 2008 obdržel čestný doktorát v oboru umění. Na škole se seznámil mimo jiné s fotografem Brianem Griffinem. V té době fotil výhradně na černobílý film a jeho fotografie se formou moc nelišily například od Bresson, nebo jiných městských humanistů. Po promoci se seznámil se svou budoucí manželkou Suzie Mitchell, se kterou se odstěhoval do Dublinu, kde fotil život na irském venkově, stále ve vkusné černobílé. Jeho renomé bylo v té době sice solidní, vydal již několik knih s jeho fotografiemi, ale v porovnání s prací spolužáka a přítele Briana Griffina, který už měl za sebou například spolupráci s Depeche Mode, nebyla jeho kariéra nijak obzvláště oslnivá.

Zlomovým se pro Martina Parra stal rok 1982. Tehdy se s manželkou opět přestěhovali, Susie dostala práci v Liverpoolu. Jejich novým domovem se stal Wallasey (Liverpool Bay), což není daleko od přímořského letoviska New Brighton. Právě zde se Parr rozloučil s lyrickou, monochromní fotografií. Začal používat jasné a syté barvy, které viděl na pohledech Johna Hindeho (1916-1998), jehož fotografie a pohledy Parr také sbírá a jemuž vydal knihu Our True Intent is all for Your Delight: The John Hinde Butlin's Photographs (2005). Svůj objektiv Parr zaměřil na křičící děti, apatické rodiče, špatné jídlo a hromady odpadků, válejících se všude po plážích New Brightonu. Pracující třída severu Británie, svatá kráva britského fotožurnalismu, ještě nikdy nebyla zobrazena tak hanlivě.

Fotografie z New Brightonu byly publikovány v roce 1986 a ve stejném roce se konala i výstava pod názvem The Last Resort v londýnské Serpentine Gallery. Recenze nebyly vůbec dobré, ale Parr se nenechal odradit a byl to první krok k jeho úspěchu.

Měl pocit, že jeho černobílá fotografie byla staromódní. Barevný film změnil naprosto nejenom náladu jeho snímků, ale i on sám cítil, že chce dělat jiné fotografie a Last Resort byl první v řadě. „Myslím, že jsem začal kritizovat společnost raději tak, jak byla (je), než abych oslavoval to, co už bylo. Ukazoval jsem, jak se naše kdysi skvělá společnost rozpadá.”

Martin Parr nezůstal jen u kritiky své rodné Británie. Po následující roky se zaměřuje hlavně na zkoumání negativních jevů kapitalismu. Bere si jednu jeho kapitolu za druhou a vytváří o nich dokumenty, které upozorňují na nepatrné a někdy až nebezpečné „samozřejmosti”.

Jeho velkým tématem je turismus, jako největší průmysl na světě. V roce 1995 vydal publikaci In Small World, která je právě tomuto tématu věnována. Ani v posledních letech se turismu nevyhýbá. Fotil na Machu Picchu, okolo kterého se vytvořila velká a výdělečná mašinérie. Dalším jeho oblíbeným motivem je v poslední době přepych v sérii Luxury. S kapitálem souvisí i obrovský zbrojní průmysl, i na jeho nesmyslnost se Martin Parr v poslední době zaměřuje.

Martin Parr se také věnuje komerčním projektům, zmiňme jen jeden za všechny - Paul Smith @ Ilford' by Martin Parr, ve kterém v Ilfordu (Essex) spolupracoval s návrhářem Paulem Smithem a fotil na ulicích lidi, kteří měli na sobě Smithovu módu. I u této kampaně lze vysledovat nepokrytecký Parrův přístup – nechtěl fotit modelky, ale obyčejné lidi, kteří oblečení opravdu používají a nejen se v něm fotí.

Článek patří do seriálu
  1. Martin Parr: Ironik plný sarkasmu právě čtete
Autor: Jiří Mrázek
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 2.60, hodnoceno: 5 krát.
Štítky: Magnum

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Osobnosti / Martin Parr: Ironik plný sarkasmu