« zpět

René Burri: umělec s okem fotografa

René Burri je bezpochyby fotograf, jehož fotografie jsou zapsány v povědomí široké veřejnosti, aniž si jsou mnozí vědomi toho, že je to právě on, kdo je autorem těchto vizuálních monumentů. Asi nejznámější je záznam jeho sezení s kubánským revolucionářem Che Guevarou, dále fotografie Pabla Picassaa, Le Corbusiera, Sadata, Mana Raye nebo Alberto Giaciomettiho.

18.01.2010Osobnostiautor: Jiří Mrázek

Pole jeho působnosti nejsou jen známé osobnosti uměleckého a politického života, se svou Leicou navštívil skoro všechny kontinenty, jako válečný fotoreportér byl i ve Vietnamu. Je dlouholetý člen agentury Magnum, kam vstoupil už ve svých dvaceti třech letech. Kromě fotografie se věnuje také filmu. Spolupracoval na dokumentech například pro BBC a za svou tvorbu byl oceněn „International Film and Television Award“.

S fotografií začal už jako malý. Jeho první fotografie jsou spojeny s otcem - kuchařem a vášnivým fotoamatérem. Jak René Burri vzpomíná, jeho první fotografie Winstona Churchilla projíždějícího v autě vznikla, když Burrimu bylo pouhých třináct let. V té době bydlel s rodiči v Curychu, kam tehdy zavítal na návštěvu britský ministerský předseda. Otec dal chlapci svůj starý Kodak a vyslal ho do ulic s tím, že městem pojede jeden „důležitý pán”. Tak prozaicky vznikla tato fotografie, která je mimo jiné zastoupena v portfoliu Burriho na stránkách Magnum. Jeho další kroky se ubíraly na École des Arts et Metiers v Curychu, kde se mu dostalo všeobecného základního uměleckého vzdělání. V té době on i jeho rodina v něm viděla vizuálního umělce - grafika či malíře, ale rozhodně ne fotografa. Na škole silně ovlivněné Bauhausem, se kromě sochařství, grafického designu a malířství vyučovala i fotografie; zde se setkal s výraznými osobnostmi jako například Johannesem Ittenem nebo Hansem Finslerem, od kterého obdržel svou první Leicu. Před fotografií měl ale přednost film. René Burri byl uchvácen filmy Eisensteina, Orsona Wellese nebo francouzskými filmy s Jeanem Gabinem. Švýcarsko je naneštěstí malá země, daleko od amerického a francouzského filmového průmyslu. Přesto se René Burri pustil do práce u filmu a v letech 1954-1955 spolupracoval částečně jako kameraman s Ernstem A. Heinigerem na filmu pro Walta Disneyho. Po čase zjistil, že film mu neposkytuje dostatečnou volnost, člověk je zde limitován ostatními spolupracovníky, rozpočtem, scénářem...

Po dokončení studií odešel Burri do armády, kde díky jednomu z velitelů vyměnil samopal za svou Leicu a místo cvičení ve střelbě trénoval, jak si vystačit jen s foťákem. To se mu velmi hodilo později ve Vietnamu. Po skončení služby u armády se Burrimu ozval jeden z jeho přátel, jestli za něj nechce nafotit reportáž o hluchoněmých dětech a nové technice, která jim dopomáhá vnímat rytmus. Soubor fotografií dostal název Touch of Music for the Deaf a setkal se úspěchem, byl otištěn v menším francouzském magazínu. S těmito fotografiemi se René Burri rozhodl vypravit do Paříže, kde vyhledal Wernera Bischofa a s jeho pomocí se v roce 1955 dostal do řad legendární agentury Magnum (plnohodnotným členem se stal až v roce 1959). Tyto fotografie plné emocí vyšly následně v časopise Life a i v dalších evropských periodikách.

Kromě Bischofa je Burriho dalším mentorem Henri Cartier-Bresson. Burriho styl se stal méně žurnalistický a více umělecký.

Tím, že se René Burri dostal do Magnum se nastartovala jeho kariéra. Měl za sebou zkušené fotografy, kvalitní zázemí a hlavně práci. David Seymour – Chim ho vyslal do Egypta a na Střední východ, kde mu - jak sám říká - jednak pomáhal jeho švýcarský pas a hlavně moc nevěděl, co ho čeká a neměl strach. V té době zavítal pracovně i do Československa.

Po cestách se vrací zpět do Evropy a začíná pracovat na souboru Die Deutschen (Němci), dokumentaci Německa vysíleného po druhé světové válce. Prvně se tyto fotografie objevily na stránkách magazínu Du a v roce 1962 vyšly též knižně.

Začátkem šedesátých let vznikly některé z Burriho nejikoničtějších snímků. Pro Du fotografoval Picassa, Giacomettiho a Le Corbusiera. René Burri, jak sám podotýká, neportrétoval tyto osobnosti jen kvůli zakázce, většinou k nim měl i zvláštní vztah a často ho s nimi pojilo přátelství. Tak například Picassa už chtěl fotit několik let, ale nebylo lehké se k němu dostat, což se samozřejmě změnilo s tím, jak se dostal pod patronát Magnum.

Jeho zájem o umění a malířství obzvláště, ho ještě na škole přivedl na Picassovu výstavu, která se konala v roce 1953 v Milánu. Když viděl jeho obrazy a kresby, byl přesvědčen, že se s tímto umělcem musí setkat osobně. Burrimu to trvalo čtyři roky, až v roce 1957 se opravdu s Picassem v francouzském Nimes setkal a mohl ho konečně fotit. Jak je výše uvedeno, snahou Reného Burriho není v první řadě tyto zajímavé lidi fotit. Na prvním místě je zájem o ně samotné a cit pro lidi všeobecně, a v určitém smyslu je jedno, jestli se mu před objektivem míhá Le Corbusier, se kterým ho pojilo více jak desetileté přátelství nebo rolník z Číny.

V šedesátých letech se René Burri nevěnoval jenom fotografování. Jeho první velká vášeň pro film ho neopustila. V roce 1965 pracoval pro Magnum Film na dokumentu, na kterém spolupracovala i BBC - The Two Faces of China. O dva roky později produkoval pro německou televizi dokumentární film o šestidenní válce v Jeruzalémě. Kromě několika dalších filmů se podílel na snímku o švýcarském umělci Jean Tinguely (1972).

Každý umělec zpětně hodnotí a zamýšlí se nad svou prací. Čas s sebou přináší možnost odstupu a nadhledu. Příležitosti, při kterých se tvůrce nad svým dílem zamýšlí, hodnotí ho a hledá souvislosti a spojitosti jsou v zásadě dvě: (retrospektivní) výstava, vydání publikace, katalogu.

René Burri měl dostatečné množství příležitostí obojího druhu.

První jeho sólová výstava se konala v roce 1967 v Chicago Art Institute Museum. V roce 1984 se konala ku příležitosti vydání jeho knihy One World – 30 Years of Photography první výstava, která sledovala jeho dílo jako celek. Ve stejném roce byl zvolen za evropského ředitele agentury Magnum. O dalších 20 let později, v roce 2004, měli návštěvnicí možnost vidět práci Reného Burriho na velké retrospektivě konané v „Maison Européenne de la Photographie” v Paříži. Výstavu spolu s Burrim připravoval kurátor a jeho přítel Hans-Michael Koetzle, se kterým Burri spolupracuje i při vydávaní svých knih. Jednu z Burriho výstav (Utopia) jsme měli možnost shlédnout v bývalém působišti Leica Gallery Prague na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu.

V poslední době René Burri pracuje mimo jiné i na souboru barevných fotografií z Číny. Což se může z formálního hlediska zdát jako velká změna, ale opak je pravdou. Většina známých fotografií tohoto umělce je sice černobílá, ale on téměř od počátku své kariéry fotil i barevně, převážně však jen pro redakce a magazíny.

René Burri žije a pracuje v Curychu a Paříži.

Článek patří do seriálu