Sam Taylor-Wood rozbrečela nejen Jamese Bonda

Po tom, co v roce 1990 dokončila studia vyhrála na 47. benátském bienále Illy Café Prize pro nejnadějnějšího umělce. V roce 1997 byla nominována na prestižní Turnerovu cenu pro britské vizuální umělce do 50ti let. V roce 2002 vytvořila pro National Portrait Gallery video-portrét spícího fotbalisty Davida Beckhama. V roce 2008 natočila krátký film Love You More a ve stejném roce byla vybrána jako režisérka pro film o mladí Johna Lennona Nowhere Boy,  který měl premiéru v loňském prosinci. 

Když se na počátku 90. let Sam Taylor-Wood objevila na umělecké scéně byla její práce plná zmaru, šílenství a smrti. Ve video I Method In Madness se muž na pohovce jen schizofrenně pohupuje a jedna nálada jeho míjí další. V Histeria se mladá žena jen, jak jinak než hystericky, směje. Breath (Dech) z řady ani v nejmenším nevybočuje, mladá žena sedící na zemi pláče a v tichu popotahuje. Mnohé z těchto filmů spoléhají na vizuální hříčky, na nepravděpodobné přirovnání, a hledají smysl tam, kde neexistuje. Tyto díla se řadí do konceptuálnější části její práce. Další část je zaměřena na krásu, ač někdy pomíjivou. Ve videu Still Life (zátiší) prolínajícím se velmi s fotografií, zachycuje v časové smyčce rozkládající se zátiší. V dalším díle sice vizuálně přitažlivějším, ale jinak stejně záhadném, Ascension (Nanebevstoupení) vidíme muže vznášejicího se nad mrtvý tělem s holubicí na hlavě.

Video je s její fotografickou práce neoddělitelně spjaté. Rozdíl v těchto dvou mediích spatřuje Sam Taylor-Wood v jejích různých rychlostech. Filmy dělá „rychlým způsobem“, nejen že filmové políčko svou funkci veličiny, ale i sama výroba filmu je je rychlejší. “S fotografií si dávám načas, abych se uklidnila,” dodává Sam Taylor-Wood. “Fotografie jsou takovými dělícími body mé práce.   Ale vidím je jako nefunkční vyprávění. Zdá se jakoby nám něco chtěly začít vyprávět; pokusíte se najít nějaký přeběh, snažíte se si vytvořit nějaká pojítka mezi osobami na snímcích, ale nemusíte nutně najít žádný příběh, a to i pokud je k nim přidán zvuk.” Tento proces „znečitelnění“ se objevil i v jejím fotografickém souboru velkorozměrových fotografií Five Revolutionary Seconds, kde efekt rozdrobení ještě  umocňuje rozměr - každá fotografie je přes 7,5 metrů dlouhá. Divák nemá možnost shlédnou fotografii jedním pohledem, není možně jí vnímat najednou. Podobně jako ve filmu se díváme na jen jeden záběr.

Jedním z dalších projektů bylo focení The Crying Men (plačicích můžů) (2004), kam patří i výše zmínění portrét Daniela Craiga (poslední James Bond). Začala s deseti fotkami, ale nakonec focení trvalo 3 roky a celek se rozrostl na 28, včetně snímků Seana Penna, Clinta Eastwooda, Jude Lawa, a Paula Newmana. Všechny toto fotografie následně prodala a aukci pořádané Eltonem Johnem a výtěžek věnovala jeho nadaci na podporu boje proti AIDS. Právě Elton John jí pomohl získat několik herců pro toto focení. Oba se seznámili na koncertě Pet Shop Boys, se kterými se Taylor-Wood velmi dobře zná, mají své studio ve stejné budově ve východním Londýně, kde se nachází i ateliér Sam Taylor-Wood.

Po třech letech ztrávených přemlouváním celebrit, aby se jí nechali fotit a k tomu, aby se ještě na povel rozbrečeli si nebyla zcela jistá proč to celé vlastně podstoupila, co je smyslem těchto fotografií. “Bylo to pro mě jako vymítání slz, za tu dobu co jsem neuronila ani jednu, když jsem byla nemocná. Skoro nikdy jsem nebrečela, to je něco, co na sobě nemám ráda. Někdy se snažím plakat. Někdy, pokud mě něco bolí, si říkal o kolik by to bylo jednoduší (brečet). (...) Nechala jsem tedy asi za sebe brečet těchto 28 mužů. Vždy říkám, že má práce je o tři kroky přede mnou. S odstupem času si uvědomuji, jak jsem jen seděla a oni ronili mé slzy. Myslím, že jsem po celou dobu, kdy mě trápila rakovina nebrečela, protože jsem nechtěla prohrát tu válku a jedna z bitev byla udržet samu sebe pohromadě.”

Jenom několik týdnů po porodu své první dcery Angeliky v roce 1997 lékaři u Sam Taylor-Wood diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Po operaci a následné léčbě se plně zotavila, ale v roce se 2000 se u ní objevila rakovina znovu. Tento krát rakovina prsu. Ze které se naštěstí také vyléčila.

Jeden z prvních projektů, na kterých pracovala potom, co se vrátila z léčení, byla pomoci organizaci Maggie's Cancer Care Centre, ve které se léčila. Vytvořila fotografie podobně postižených pacientů a výtěžek z jejích prodeje věnovala nadaci, která tato centra zřizuje.

Po rekonvalescenci se opět, možná s ještě větší vervou vrhla do práce. Jak podotýká, jednu z věcí, které si uvědomila byla hodnota času. Od té doby její kariéra jen strmě stoupala. V roce 2002 jí byla uspořádána jako zatím nejmladšímu umělci retrospektiva v Hayward Gallery. Kromě již zmíněných The Crying Men se zaměřila na pohyb, na pohyb ve zdánlivém vzduchoprázdnu. V cyklu Falling (2003) fotila těla levitující v prostoru. Na tento soubor volně navazují její autoportréty Self Portrait Suspended (2004), a stejné principy používá i v Bram Stoker's Chair . Na všech těchto obrazech je hlavním motivem tělo, ale je na něj nahlíženo jakoby bylo nehmotné, z těchto fotografií máme pocit, že ta těla nemají žádnou váhu, jejich fyzično se vytrácí, zůstává jen obraz, stopa. Tím se možná a nejspíše v Self Portrait Suspended odkazuje ke svému rakovinou trpícímu tělu. Může to být pohled na celou situaci ne z odstupu, ale z nadhledu, šance jak analyzovat celou situaci.

Sam Taylor-Wood se narodila v roce 1967 v Londýně. Její dětství nebylo moc radostné, otec od rodiny odešel, když jí bylo devět a matka jí opustila v patnáctí a zanechal po sobě jen vzkaz. Ve škole se neřadila k premiantům, ale podařilo se jí úspěšně přihlásit na Goldsmith’s College v jihovýchodním Londýně, kde se zrodila silná generace britských umělců. V roce 1997 se provdala za vlivného galeristu a dealera moderního umění Jay Joplinga, který mimo jiní v roce 1993 otevřel úspěšnou galerii White Cube Gallery, která zastupuje i Sam Taylor-Wood. Jay je i jejím agentem. Mají mezi sebou jednoduchou dohodu, že všechno, za co se její práce prodá se meni nimi dělí napůl. “Nikdy nechci vědět, za kolik se moje práce prodávají, obávám že by mě to ovlivnilo. Co se těchto věcí týče, snažím se zůstat tak naivní, jak je to je možné,” řiká Sam Taylor-Wood.

 V roce 1997 se jim narodila první dcera Angelica a následně v roce 2002 druhá dcera Jessie. Manželství Sam Taylor-Wood a Jay Jopling skočilo rozvodem po 11 letech v roce 2008.

• Americký sen Larry Sultana
• Stephen Shore: Obrazy obyčejného světa
• Filmový Philip-Lorca diCorcia
• Letající fotograf Yann Arthus-Bertrand
• Většinou černobílý Anton Corbijn
• Ani jedna z tváří Cindy Sherman
• Deník Nan Goldin

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole: