« zpět mccurry-cover

Steve McCurry: První věc, kterou musíte udělat, je pozorovat lidi

Pokud jste se v roce 1984 dostali k americkému časopisu National Geographic, možná jste byli mezi prvními, kdo spatřil jednu z fotografických ikon 20. století – fotografii mladé okouzlující pashtunské (etnikum žijící hlavně ve východním a jižním Afghánistánu a v Pákistánu) dívky vyfocené v pákistánském utečeneckém táboře Nasir Bagh.
08.02.2010Osobnostiautor: Jiří Mrázek

Od doby, co se její obličej objevil na obálce tohoto magazínu, její fotografie obletěla svět a je jednoznačně jednou z nejznámějších fotografií. A nepochybně všichni ti, kdo znají obraz této dívky, neznají toho, kdo jej vyfotil.

Autorem tohoto snímku je americký fotoreportér Steve McCurry, který zanedlouho oslaví své šedesáté narozeniny (* 24.2.1950). Steve McCurry je všeobecně uznáván jako jeden z dnešních nejlepších fotografů. Za svou práci získal nemálo ocenění. Jeho charakteristickým rukopisem jsou evokující barevné fotografie. McCurry pokračuje v nejlepší dokumentární tradici, vystihuje podstatu lidského úsilí a radosti. Od roku 1986 je členem agentury Magnum Photos. Narodil se ve Filadelfii (USA).

McCurry absolvoval s vyznamenáním Vysokou školu umění a architektury na Pennsylvania State University, kde se nevěnoval fotografii, ale studoval obor, který je jí velmi blízký, filmovou vědu. Té se však už nikdy po ukončení studií nevěnoval. Již na universitě pracoval jako fotograf pro školní časopis. Své oko začínal „cvičit” na fotografiích dokumentaristů Dorotheai Lange a Walkera Evanse, kteří ve třicátých letech pro Farm Security Administration zaznamenávali přikoří amerických farmářů. Vedle nich ho zajímaly také práce Henri Cartier-Bressona nebo Margarete Bourke-White.

Poté, co se jako fotograf živil dva roky v novinách, se rozhodl vydat se do světa. Plán byl podívat se do Indie, pak na Kypr a do Turecka. Ale hned první zastávka mu tak učarovala, že se jeho pobyt z plánovaných několika měsíců prodloužil na dva roky. Jak vzpomíná, tehdy měl s sebou něco okolo  devíti tisíc dolarů a život v Indii byl velmi finančně nenáročný. Dalo se bez příkoří přežit za pět dolarů na den. V Indii si McCurry odvykl euroamerickému uspěchanému tempu, naučil se sledovat a čekat na život. „Pokud budete čekat, lidé zapomenou na váš fotoaparát."

Jeho kariéra započala, když v roce 1979 pobýval v Pákistánu, kde pracoval na reportážích pro menší časopisy. V severní oblasti potkal skupinu afghánských utečenců, kteří mu sdělili, že jejich vesnice byla srovnána se zemí a chtěli, aby jim pomohl přinést světu obraz této zkázy. V přestrojení, s filmy zašitými v oblečení, se McCurry dostal přes hranici a přinesl jako jeden z prvních svědectví o ruské invazi do Afghánistánu. Tuto reportáž otiskly magazíny Time a Newsweek a byla oceněna Zlatou medailí Roberta Capy za nejlepší reportáž se zahraničí.

Ke svému začátku kariéry dodává: „Snažil jsem se nebýt jen fotograf co fotí pro noviny ve Filadelfii, chtěl jsem být fotografem co fotí pro magazíny. Chtěl jsem skončit s prací v novinách a jít pracovat do Indie.”  Život na předměstí Filadelfie se mu zdál až příliš stereotypní a rozhodl se, že chce zažít něco zcela odlišného. Do devatenácti let nikam z Filadelfie nevycestoval. Nenápadně si našetřil peníze a odjel do Indie. O situaci v Afghánistánu četl v novinách. „Měl jsem pocit, že je to důležité. Lidé tam byli velmi nervózní a obávali se o osud jejich země.”

Je bezpochyby zajímavé dozvědět se o metodách, které fotografové používají. Focení dokumentu není naštěstí jen o technice. Tu si musí fotograf samozřejmě podmanit, aby pak byl schopen reagovat ve zlomcích sekundy. Steve McCurry se fotografií zabývá přes dvacet devět let a to je doba, za kterou si už člověk určité postupy zautomatizuje a fotografické medium je schopen bez problémů ovládat. Podobně jako Sudek, samozřejmě spolu s jinými jeho kvalitami, nepoužíval expozimetr. Po více jak dvou dekádách je fotograf schopen vyjímat ze světa obrazy a transformovat je ve fotografie.

Co se týká techniky, zpočátku pracoval McCurry samozřejmě s filmem. Skoro po celou svou kariéru, do té doby než Kodak výrobu zastavil, používal filmy Kodakchrome. Tento film mu vyhovoval svou barevností a ostrostí. Jak Mc Curry uvedl v jednom z rozhovorů, na jednu reportáž pro National Geraphic průměrně vyfotil pět set filmů ( osmnáct tisíc fotografií), ze kterých se následně vybralo dvacet až třicet snímků.

Steve McCurry momentálně fotí jak na digitální zrcadlovku (v roce 2006 uvedl, že používá Nikon D2X), tak s sebou má vždy kinofilmový foťák Nikon F100. Většinou fotí na dva základní objektivy: 50mm a lehce širokoúhlý 35 mm, to znamená že se k fotografovanému objektu musí dostat většinou dosti blízko.

U dokumentární fotografie je problém, že fotograf většinou nefotí neuhýbající se objekt, ani modelku, která je s focením smířená. Jaké je tedy tajemství Sveta McCurryho, jak se dostává ke svým „objektům”? „První věc, kterou musíte udělat, když se blížíte k nějakým lidem, je pozorovat je a reagovat na ně jako normální člověk, ne jako někdo divný a cizí.

Pokud s nimi navážete nějakou komunikaci, řekněte vtip nebo jakkoli jinak zareagujete a navážete s nimi kontakt, lidé se otevřou a jsou šťastní, že je fotíte.” To zní od McCurryho až jako pohádka, samozřejmě, že někteří z nás jsou obdařeni více sociální inteligencí a osobním kouzlem. A pokud se podíváme na fotografie McCurryho, tak on nedostatkem obojího očividně netrpí. „Nemyslím si, že je to nějaká záhada, nebo trik,” dodává, „podle mě chyba, kterou lidí často dělají je, že vidí lidi (které fotí) jako odlišné. Ale jakmile jsou ledy prolomeny jsou (ti lidé) jako každý jiný. Jediný rozdíl je, že pracují na poli nebo jsou to mniši v klášteře. Je pro mne fascinující, že všichni hrajeme tyto různé role, ale přesto jsme všichni součástí té samé lidské rasy. Jsme stejní, ale věci děláme rozdílně. Jíme odlišné jídlo, bydlíme v různých domech a mluvíme různými jazyky. ”

Jeho strategie mu ale vždy zcela nevychází. Kromě komunikace s místními lidmi si na každé cestě Steve McCurry najímá místního překladatele-průvodce. Ale ani ten mu nebyl s to pomoci při nehodě, kdy ho rozběsněný dav málem utopil. V Bombaji fotil svátek Ganesh Chaturthi, při kterém pochodující nesou posvátné obrazy do moře. McCurry byl ve vodě a chtěl fotografovat, jak se celý posvátný obraz potápí. Stál vedle několika lidí, kterým focení nevadilo, ale jak přišlo celé shromáždění, objevilo se několik mladíků, kterým jeho přítomnost vadila a chtěli mu vzít fotoaparát, který měl naneštěstí kolem krku a jak se skupinka rozzuřených lidi snažila potopit jeho fotoaparát, topili s nim i jeho. Do toho dostal McCurry několik úderů a celá bitka ho oddělila od jeho asistenta. To už byl víc jak po pás ve vodě. Naštěstí se jim zvládl vysmeknout a nějak se dostat na břeh, kam ho útočníci nenásledovali.

Toto nebyl jediný jeho incident. Dvakrát byl zatčen, v Pákistánu a Barmě, a pak málem zemřel při pádu ultra lehkého letadla v Bosně.

Za svou práci, při které někdy tráví i devět měsíců v roce na cestách, byl mnohokráte oceněn. Stal se držitelem Magazine Photographer of the Year, udělovanému National Press Photographers Association. A ve stejném roce vyhrál jako první hlavní ceny na World Press Photo. Dvakrát získal Olivier Rebbot Award. 

...a jaké jsou neoblíbenější fotografie Steva McCurryho? Má rád fotografii žen v písečné bouři. „Je to velmi spontánní obraz. Je trochu dramatické, jak se ty ženy navzájem schovávají před bouří.”

Autor: Jiří Mrázek
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 1.40, hodnoceno: 15 krát.
Štítky: Steve McCurry

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Osobnosti / Steve McCurry: První věc, kterou musíte udělat, je pozorovat lidi