Václav Jirásek: Fotografii zbývá už jenom naprosto subjektivní pohled

Mezi tyto „aktivisty”, patří například úspěšný grafik Aleš Najbrt, uskupení divadla Sklep nebo redakce časopisu Živel, který se už po dlouhá léta objevuje na trhu a je důkazem toho, že i menšinové periodikum je schopné nejen přežít, ale hlavně udržet si svůj neobyčejně vysoký „standard” (v souvislosti ze Živlem - standard ve znamení konstantního experimentu). Právě s posledně jmenovaným je mimo jiné své aktivity spojen  fotograf Václav Jirásek.

Václav Jirásek je fotografem, který o sobě jako o fotografovi mluví jen vzácně. Při pohledu na jeho snímky nás ovane romantismus a poetika, která nám evokuje spíše malbu, nežli fotografii. Medium fotografie je pro něj jen proces, vyjádření. Malbou, kterou vystudoval na Akademii výtvarných umění v Praze, se přestal zabývat, je podle něj moc abstraktní. „Na fotografii mě baví forma mechanického převodu” dodává Jirásek.  Pracuje v různých využitelných oblastech fotografického sdělení – od osobních portrétů přes spolupráci s grafickým studiem Najbrt, se kterým spolupracoval například na vizuálním stylu pro Karlovarský mezinárodní filmový festival, nebo v poslední době nafotil loutky pro publikaci Česká loutka (Kant, 2009). Pohybuje se od inscenované fotografie přes velkorysé projekty (Memento mori nebo Industria) po fotografie krajin či architektury.

Václav Jirásek se narodil 3. listopadu 1965 v Karviné. Absolvoval obor užitá grafika na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně (1984) a malbu u Jiřího Načeradského na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU). Fotografuje od roku 1988. V letech 1989 až 1993 byl členem skupiny Bratrstvo, v níž se sešli mladí výtvarníci, fotografové a hudebníci. Je zastoupen ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie Brno, Muzea umění Olomouc, Centre Pompidou v Paříži, The Art Institute of Chicago, Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem, Galerie der Stadt Esslingen am Neckar. V České republice asi největší ohlas vyvolala jeho výstava Industria, vystavená v galerii Rudolfinum v roce 2006.
Počátek jeho fotografické tvorby je spojen s uměleckou skupinou Bratrstvo, kde se sešel kromě svých tří bratrů i s Petrem Krejzkem (časopis Živel). Zprvu se Bratrstvo orientovalo hlavně na malbu a hudbu. Hudba skupině zůstala, ale malbu vystřídala brzy fotografie. Společně s Petrem Krejzkem se zabývali podivnými technickými postupy. Uvažovali například o jakýchsi rozměrných fotoobrazech (2x3 m). V té době zbožňovali gotickou deskovou malbu (jako diplomovou práci na AVU namaloval dělníky ve stylu Mistra Theodorika) a světlo Quattrocenta. Používali speciální zelený kontaktní foto papír Magnola a Neovera kvůli adekvátnímu charakteru středověké malby. Ten proces je fascinoval tím, že byl vlastně malířský, ale výsledkem byla fotografie. Součástí romantiky bylo i to, že většinou fotili na velkoformátové fotoaparáty. Ty ostatně Václav Jirásek požívá ve své tvorbě dodnes.

Obrazově pracovalo Bratrstvo s estetikou kýče, která byla součástí manipulace a ironie, podobně jako manipulace s komunistickými a fašistickými symboly. Bratrstvo se samovolně rozpadlo v roce 1993. O rok později začal Václav Jirásek pracovat na projektu Wannieck factory - rozloučení s průmyslovým věkem, který dokumentoval likvidaci vysloužilé strojní továrny Vaňkovka v Brně, kde se nyní nachází prodejní galerie. Zde se ještě  soustředil Jirásek jen na estetiku industriální architektury. Toto téma později rozvedl v Industrii.

Hned následující rok se Jirásek spojil s  Robertem V. Novákem a Ivanem Pinkavou a vytvořili výstavní soubor Memento mori, který byl v roce 1995 představen veřejnosti v galerii Rudolfinum. Společně vytvořili fotografickou kolekci o hřbitovní kapli (kostnici) Všech svatých v Sedlci u Kutné Hory. Cílem tohoto souboru bylo nejen získání unikátního souboru fotografií s uměleckou hodnotou, ale také zdokumentování současného stavu sedleckého karneru.

Práce Václava Jiráska a Ivana Pinkavy jsou si v lecčems velmi podobné, nejen technicky, ale hlavně námětově. Pinkavovy soubory Kain a Ábel nebo Heroes  se vyznačují  zřetelnými vazbami a odkazy k mýtům a biblickým příběhům. Podobně i tvorba Jiráskova, potažmo Bratrstva, pracovala s křesťanstvím, jako s kulturním fenoménem, zajímala se o proměnu archetypů a symbolů. S Pinkavou v době Bratrstva často diskutovali, a on, jako praktikující katolík vnímal jejich věci jako barbarské, divošské.

V roce 2006 se Václav Jirásek vrátil k tématu zanikajících průmyslových objektů. „Celou dobu jsem přemýšlel, jak jinak bych mohl továrnu nafotit a bylo to pro mě tak aktuální, že jsem se k tématu  vrátil, aniž bych věděl, jak fotografie koncipovat. Jediné bylo jasné – že chci fotit lidi, což jsem ve Vaňkovce (Wannieck factory) nedělal. Výsledek jsem ukázal Petru Nedomovi (ředitel galerie Rudolfinum) a tomu se velice líbil. Řekl mi, že by to byl projekt pro Rudolfinum, což byl pro mě obrovský katalyzátor, bez něhož bych to nedělal tak, jak to vypadá dnes,“ konstatuje Jirásek.

Z tohoto zaujetí vznikl dnes asi Jiráskův nejznámější soubor Industria, ve kterém se vypravil prozkoumat a svým způsobem dobýt  kladenskou Poldi,  Třinecké železárny, ČKD Blansko, Dolní oblast Vítkovických železáren i OKD Karviná. Tyto neuvěřitelně  rozsáhlé komplexy budov skrývají tajemství a prostředí připomínající svými podmínkami až estetiku měsíční krajiny. Prostředí pro většinu z nás nepřístupná a nedosažitelná s podmínkami životu nepřátelskými. Prach, nepředstavitelné horko ve slévárnách, obrovské stroje, to vše jsou kulisy, do kterých Jirásek zasadil nespočet příběhů, které vyprávějí tváře a pohledy lidí, přebývajících v těchto  syrových chrámech té nejtvrdší práce.. Paradoxně právě portréty byly při přípravě výstavy bodem sváru. Kurátor  Petr Nedoma si výstavu představoval jen jako chladný monument architektury. Určitou variantu na německou školu (Becherovi, Gursky...) nebo Burtynského.  „(Nedoma) byl proti, aby tam byly portréty, na kterých já chtěl, aby se to celý odehrávalo. Monumenty měly být jen perličky na doplnění. Hodně mě zajímalo to, co se dá nazvat zátiším – odosobněné popisování bizarního mikrosvěta továren. Na to byl (Nedoma) úplně alergickej. Nakonec zůstalo jen torzo židliček. Přitom právě těmi se odlišuji od většiny produkce, protože fabriky fotí spousta lidí,“ dodává Václav Jirásek.

Námět, který Václava Jiráska přitahuje a na němž pracuje už přes pět let jsou Mikulášové a čerti. Folklór, který přetrvává nejen na vesnici. Ale Mikuláše ani čerty z Jiráskových fotek jste asi ještě nepotkali. O zvláštních zvycích, které se drží na Valašsku se dozvěděl od kamaráda.  Asi  jen v deseti vesnicích se tam Mikulášové a čerti  i smrtky neobjevují jen 5. prosince v podvečer.  Doba trvání není to hlavní čím se liší  tamní zvyky od zbytku republiky. Zásadní jsou masky a jejich funkce. Důvod, proč je fascinován tímto většinou zažitým křesťanským, ale v tomto konkrétním případě pohanským zvykem, osvětluje Jirásek takto:  „U Mikulášů je cílem vytvořit konglomerát věcného dokumentu s jakousi metafyzikou pohledu dítěte na Mikuláše – jakou jsem kdysi vnímal já – a s estetickým odkazem na barvotiskové ikony. To mě zajímá, používat fotografii divným způsobem.(…) Je to o sebepoznání a nalezení svého pohledu.“

Od pohanským Mikulášů,  čertů a smrtek není daleko soubor postavený na podobném mysticismu. Kerbeři -  snímky (většinou) psů, jež nás stahují do podsvětí a útočí na naše podvědomí strachem.

Jaký má Václav Jirásek pohled na svou tvorbu ? „To, co dělám, je alternativa ke světu kolem, se kterým se hodnotově neztotožňuji.  Můj osobní protest částečně proti společnosti a částečně proti horší části mého já. Ale strašně nerad bych, aby to tak vyznělo. Focení mám jako svůj svět, ve kterým si sám sebe definuju a uvědomuju.“

• Americký sen Larry Sultana
• Stephen Shore: Obrazy obyčejného světa
• Filmový Philip-Lorca diCorcia
• Letající fotograf Yann Arthus-Bertrand
• Většinou černobílý Anton Corbijn
• Ani jedna z tváří Cindy Sherman
• Deník Nan Goldin

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole: