Yves Saint Laurent a jeho milostná aféra s haute couture

Mnoho designérských es formátu Marca Jacobse, Stelly McCartney, Johna Galliana či Christophera Kanea, stále nachází inspiraci v Laurentově práci. Jeho prolínání prvků oblékání přisuzovaných drsnějšímu pohlaví do dámských outfitů, legendární tuxedo či volný kalhotový kostým našly svoji stálou pozici nejen na světových molech, ale také v šatnících běžných smrtelníků. I přes svoji stydlivou povahu sám Yves věřil, že právě on je posledním opravdovým tvůrcem haute couture. Sláva, které pomocí své pečlivé a usilovné práce dosáhl, si však vybrala svoji daň.

Yves Henri Donat Mathieu Saint Laurent se narodil v alžírském městě Oran roku 1936, v čase, kdy tato severoafrická země stále patřila k územím pod francouzskou nadvládou. Jako tiché, melancholické a introvertní dítě neholdoval zrovna radovánkám svých vrstevníků, už od útlých let si doma vytvářel miniatury módních mol a šatů. Rodičům brzy došlo, že jeho talent zřejmě nebude spočívat v právu, parketě jeho otce. Jako sedmnáctiletý se svými amatérskými návrhy zúčastnil designérské soutěže International Wool Secretariat, která pomohla ve stejném roce do světa například tehdy mladému německému studentu Karlu Lagerfeldovi. Laurent obsadil třetí místo a po skončení svých středoškolských studií v Alžíru odjel budovat kariéru do Paříže. Zde se jeho práce dostaly do rukou tehdejšího šéfredaktora Vogue - Michela de Brunhoff, mocného módního arbitra, kterému vyrazily dech. Styl a nadčasová sofistikovanost od tak mladého tvůrce ho nenechaly klidného, největším překvapením však jmenoval až zarážející podobnost v přístupu k oděvu s dílem mistra Christana Diora. Nadšený de Brunhoff tehdy prohlásil, že : „Ti dva se prostě musí potkat!“ a také se o to sám zasloužil. O rok později v téže soutěži International Wool Secretariat vyhrál Laurent tři kategorie ze čtyř možných a o jeho snadné cestě na vrchol již nebylo pochyb.

Když se Dior, kralující módní Paříži od roku 1947, kdy strhl publikum na svoji stranu pomocí oděvů s hladkými liniemi, toho roku setkal s mladým Laurentem a jeho portfoliem, okamžitě pochopil, co měl de Brunhoff na mysli. Stejný styl, stejná sofistikovanost. Laurent se ani nenadál, když najednou zjistil, že je ve svých devatenácti letech zaměstnancem jednoho z nejprestižních módních domů své doby, stojícího po boku tehdejších velikánů Pierre Cardina, Huberta de Givenchy či Coco Chanel. Zpočátku mu sice nebyla předkládána zrovna důležitá práce, vytvářel dekorace studia či návrhy doplňků, Christian Dior si však byl jeho talentu velmi dobře vědom. Poskytoval mu tedy možnost navrhovat haute couture modely, které mu téměř vždy schválil, a také si v srpnu 1957 nechal zavolat jeho matku, aby jí sdělil, že si pracovitého Yvese vybral jako svého nástupce v roli hlavního designéra. U tehdy teprve dvaapadesátiletého Diora to znělo jako hodně divná slova, mnohem více šokující však byla skutečnost, že o dva měsíce později jeho život náhle ukončila mozková mrtvice.

Obavy expertů, že tato smutná událost znamená konec Diorova impéria, finanční krach a nutnost vyhazovu všech více než dvou tisíc zaměstnanců, vyvrátil mladičký Laurent hned svou první přehlídkou roku 1958, která stála před tvrdou zdí pesimismu. Kolekcí „Trapeze“, jež prezentovala šaty rovně střižené v linii ramen a dále pokračující do tvaru písmene A, končícího v nové, mini délce sukně, tuto zeď však dokázal suverénně zbořit, stejně jako nadchnout davy a výrobce konfekce. Na afterparty úspěšného předvedení světu byl představen Pierre Bergeovi, odborníkovi na business, který se stal nejen jeho stálým spolupracovníkem, ale na mnoho let také milencem a partnerem. Prvotní nadšení z jeho podílu na neuhasnutí plamene domu Dior, však postupně s jeho dalšími kolekcemi vyprchávalo, k novým, ohýbaným liniím a dlouhým úzkým sukním omezujícím pohyb kritika přestávala být příliš přívětivá, stejně jako k inspiraci beatniky, což se stále méně líbilo Marcelu Boussacovi, majiteli impéria a kulturně velmi vlivné osobě, která podle zlých jazyků měla být tím, kdo se roku 1960 zasloužil o Laurentovo povolání do armády - a samozřejmě o vyhazov z designérské pozice.

Alžírská válka za nezávislost, kde Laurent musel bojovat na straně Francie, však spolu se šikanou ostatních vojáků rozhodně nebyla pravým místem pro jeho neprůbojnou, tichou a stydlivou povahu. Již dvacet dní po nástupu do služby ho tento stres dostal do péče vojenské nemocnice. Zde ho ovšem zastihla zpráva o výpovědi u Dioru a přidala soli do ran, Laurent se psychicky zhroutil a následující měsíce strávil ve Val-de-Grâce, kde dostával silné dávky sedativ a psychoaktivních drog, podroben zároveň elektrošokové terapii. Jeho partner Pierre Berge však přispěchal na pomoc, spolu s penězi od atlantského miliardáře J. Macka Robinsona a dostal Yvese zpět do reálného světa, když mu pomohl založit jeho vlastní značku.

Nastaly dvě dekády Laurentova módního kralování. Pod štítkem YSL zpočátku pokračoval v návrzích šatů à la Trapeze, doplněných geometrickými potisky inspirovanými prací Andyho Warhola a především pak abstraktními díly Pieta Modriana, nizozemského malíře a vůdčí osobnosti hnutí konstruktivismu, z jehož obrazů vytvořil ony legendární šaty s velkými bílými a barevnými plochami, oddělenými od sebe tlustými černými linkami, hit šedesátých let. Zpopularizoval však například i upnuté úzké nohavice, boty sahající až ke stehnům, siluety dvacátých a třicátých let či beatnický vzhled plný černé barvy, roláků a holínek. Jeho hlavním přínosem je legendární dámské tuxedo Le Smoking, minimalistický dlouhý androgynní oděv, jež předvedl světu roku 1966, v témže roce, kdy zároveň jako první haute couture návrhář založil také svoji ready to wear linii. První obchod - Yves Saint Laurent Rive Gauche našel své místo na levém břehu Seiny a Laurentovi s Bergeem přinesl neskutečné množství peněz. O ohromné popularitě Le Smokingu ve společnosti, kde se ženy hlasitě hlásily o svá práva, svědčí například i jeho častý výskyt na fotografiích Helmuta Newtona.

Počátkem let sedmdesátých přešel Laurent na trošku jemnější vlnu, začal využívat i lehkých, průhledných materiálů, a dostal zpět na výsluní módu v safari stylu, která se v kruzích vrací dodnes. Inspiroval se nejen svojí rodnou Afrikou, ale i Asií či starým carským Ruskem. Zženštilé modely ho však také brzy přešly a vrátil se ke své pověstné unisexové androgynnosti, zapojil do hry samet, satén, šátky. Jako jeden z prvních poslal na svá mola černošské modelky, stejně jako asiatky. Velmi kontroverzní názory si musel vyslechnout po své kolekci vracející se k módě čtyřicátých let, kritika jí nazvala jako „romantizující německou fašistickou okupaci“. Začal navrhovat i obleky pro muže, přidal do svého sortimentu i parfémy, jako například legendární Opium, Rive Gauche či YSL, na jehož reklamě se objevil naprosto nahý Laurent, který pobouřil veřejnost a zasloužil se o zákaz prezentování této reklamy v mnoha médiích. I přesto však jeho sláva byla na vrcholu a patřil mezi nejvlivnější hrstku designérů všech dob, roku 1983 se dokonce stal prvním žijícím umělcem, jenž měl tu čest předvést svoji sólovou výstavu v Metropolitan Museum of Art v New Yorku.

Slabá stránka Laurentovy křehké povahy, totiž sklony k alkoholismu a drogové závislosti, však stále více přebírala vládu nad stránkami silnějšími. V sedmdesátých letech tato ikona pařížských gayů patřila k místní společenské smetánce, pověstné přílišným pitím a šňupáním kokainu. Stres z odpovědnosti za přípravu čtyř (dvou ready to wear a dvou haute couture) úspěšných kolekcí ročně, spolu s rozchodem s Bergem a nervovou labilitou, se sice snažil vyrovnávat pravidelnými pobyty ve svém druhém domě v Maroku, časem však zcela propadl alkoholu a drogám. Často nebyl schopen ani na závěr přehlídky projít molo na poděkování, musel být podpírán svými modelkami. Opět prodělal několik nervových zhroucení a stále více se uzavíral do sebe. Po ohromném propadáku roku 1987, kdy jen pár dní po „Černém pondělí“, krachu na světové burze, vyslal do svých ready to wear obchodů bundičky za sto tisíc dolarů, přenechal vládu nad touto linií svým asistentům.

Ačkoliv byl Laurent bezpochyby skvělým umělcem, obchodního nadání se mu příliš nedostalo. Po neshodách s Bergem se tedy YSL dostalo do ztrátových hodnot. I přesto, že jejich milostný vztah vzal dávno za své, Pierre Berge opět přispěchal na pomoc a roku 1993 dohodl odkoupení společnosti Yves Saint Laurent francouzskou farmaceutickou společností Sanofi za 600 milionů dolarů. O šest let později však byla převedena do vlastnictví Gucci Group a do čela ready to wear linie Rive Gauche, stejně jako YSL Beauty, byl dosazen americký návrhář Tom Ford, který se notně zasloužil o její vzkříšení. Až do roku 2002 se Laurent věnoval své haute couture práci, neshody s vedením jej však donutily k jejímu ukončení. Na rozlučkové přehlídce v Centre Pompidou 7. ledna 2002 Laurent prohlásil, že je velmi smutný, když vidí, že musí skončit tuto více než čtyřicetiletou milostnou aférku. Po odchodu Toma Forda z Gucci Group jeho místo přejal Stefano Pilati, Laurent však zůstal v uměleckém důchodu.

Svá poslední léta prožil v Normandii a v Maroku po boku svého buldočka Moujika, vyznamenaný všemožnými poctami, například jedním z nejvyšších státních vyznamenání ve Francii, Commandeur de Légion d’honneur, jež mu udělil nyní bývalý prezident Jacques Chirac. Ačkoliv se o Laurentovi již dlouhá léta proslýchalo, že trpí AIDS, zemřel na rakovinu mozku 1. června roku 2008 v Paříži. Jeho popel byl rozprášen na jeho oblíbených zahradách v marockém Marrakechi a Pierre Berge během pohřbu prohlásil, že nikdy nezapomene, kolik mu dluží a jednoho dne se s ním setká pod marockými palmami. To, kolik mu dluží módní svět, se nezapomene nikdy.

• WORKSHOP S PATRICKEM CHAUVELEM a jiný pohled na válečný dokument
• Jarní H&M s ikonickými klasikami a Lanvinovské překvapení
• SHOOTING FASHION STARS #2
• SHOOTING FASHION STARS
• Gareth Pugh / módní polobůh
• ABECEDÁŘ MÓDNÍCH FOTOGRAFŮ V ČR
• MÓDNÍ TRENDY FALL/WINTER 2010

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole: