« zpět

Magnum: Poslední útočiště opravdových reportérů

Stále, i po více jak šedesáti letech fungování, je pro mladé fotografy snem stát se členem Magnum Photos, nejprestižnější světové foto-agentury založené v roce 1947.

09.12.2009Zajímavostiautor: Jiří Mrázek

Vznikla dva roky po apokalypse druhé světové války jako unikátní společnost dokumentárních fotografů pod vedením Roberta Capy, od něhož idea založení agentury vzešla. Dalšími spoluzakladateli byli Henri Cartier-Bresson, David Seymour a George Rodger. Všichni čtyři, poznamenáni celosvětovým konfliktem, byli motivováni jak pocity úlevy, že svět nějak přežil tak i zvědavostí, co se na něm bude odehrávat. Magnum Photos je od svého počátku stále ve vlastnictví svých členů. Magnum byl vytvořen, aby dal svým členům svobodu a nezávislost v práci mimo restriktivní obchodní vzorce žurnalistiky a byl postaven na zásadě, že vize každého jednotlivého fotografa musí být respektována.

Dnes agentura provozuje pobočky v Londýně, Paříži, New Yorku a Tokiu. S téměř padesátkou fotografů se snaží zaznamenat všechny aspekty lidského bytí. Práce této agentury po roky odolává trendům a senzacechtivosti.

"Zpátky ve Francii, jsem byl úplně ztracený," vzpomíná legendární fotograf Henri Cartier-Bresson v rozhovoru v Le Monde. "V době osvobození, kdy byl svět rozpolcen, byli lidé plni nové zvědavosti. Měl jsem trochu peněz od mé rodiny, což mi umožnilo vyhnout se práci v bance. Hledal jsem fotografii, která by fungovala sama pro sebe, trochu jako člověk hledající básně. S Magnum se narodila nutnost vyprávět příběhy. Jednou mi Capa řekl: 'Vzdej se označení surrealistického fotografa. Buď fotoreportér! V opačném případě tě pohltí manýrismus. Udržuj surrealismus ve svém srdíčku, můj drahý. Buď klidný a začni něco dělat! ' Tato rada mi rozšířila mé zorné pole."

Období druhé světové války si všichni čtyři zakládající členové Magnum prožili odlišně. Rodger, známý svými fotografiemi osvobození Bergen-Belsenu, aby unikl Japoncům v Barmě, musel jednou projít "tři sta mil přes bambusový les". Cartier-Bresson strávil většinu války jako německý vězeň, a po třetím, konečně úspěšném pokusu o útěk pak ve francouzském odboji. V Polsku narozený David Seymour (známý jako „Chim"), který obdržel medaili za svou činnost u americké zpravodajské služby, přišel o rodiče kvůli nacistům (jeho otec vydával hebrejské a jidiš knihy). A Maďar Capa, jehož jméno bylo synonymem pro válečnou fotografii od španělské občanské války, se proslavil rozmazanými naturalistickými fotografiemi spojenecké invaze v Normandii, které se staly jejím symbolem. Dva ze zakládajících členů zemřeli v rozmezí deseti let po založení agentury při dokumentováni jiných válečných konfliktů.

Magnum bylo pojmenováno podle lahve šampaňského a zrodilo se v Paříži, kde i po následující dekády mělo svůj hlavní stan. Capa po tom, co se zúčastnil druhé světové války a před tím války ve Španělsku, kde vytvořil svou nejznámější a zároveň nejkontroverznější fotografii známou jako „Padající voják“, se rozhodl, že už nechce spolupracovat s redaktory magazínů, kteří si ho najímali, a měli neomezenou moc nad jeho prací v tom smyslu, že vybírali z jeho fotografií. Samozřejmě, že někteří z nich měli cit a vkus, ale co Roberta Capu trápilo nejvíce byla závislost na magazínech, pro které pracoval. Přestože to byl on, kdo dával svůj život v sázku, musel brát ohledy na to, o jaké fotografie má jeho momentální zaměstnavatel zájem.

Hlavní ideou Magnum bylo a stále je to, aby fotografové měli práva (copyright) na své snímky. To před Magnum neexistovalo a snímky patřily tomu, kdo si je u fotografa objednal. Práva na vlastní snímky a nezávislost na redakcích, pro které fotografové pracovali, znamenala pro ně svobodu pracovat samostatně na tématu delší dobu, poctivěji a bez dalších restrikcí, které by je omezovaly. A také možnost prodat pak výsledek své práce například deseti různým časopisům, nejen jednomu.

Do pěti let od svého založení doplnilo Magnum své řady o mladé talentované fotografy jako Eve Arnold, Burt Glinn, Erich Hartmann, Erich Lessing, Marc Riboud, Dennis Stock a Kryn Taconis. Riboud. Brzy následoval Cartier-Bressona s jeho vlastní průkopnickou prací v Číně, první z mnoha cest, ze které se stal celoživotní zájem. Arnold vytvořil památnou sérii fotografií černých muslimů a fotografoval Marilyn Monroe. Taconis se účastnil alžírské války za nezávislost. Brzy se agentura rozrostla i o další nyní již legendární členy: René Burriho, Cornella Capu (mladšího bratra Roberta) a později byly přijati i Elliott Erwitt a Inge Morath. Agentura rostla, ale začal převládat pocit, že se ubírá nesprávným směrem. V památném sdělení adresovaném „všem fotografům“ z roku 1962 se Cartier-Bresson pokusil připomenout jejich místo ve světě:

"Rád bych všem připomněl, že Magnum bylo vytvořeno, aby nám dovolovalo a v podstatě nás i zavazovalo podávat svědectví o našem světě a našich současnících podle vlastních schopností, možností a interpretace. Nebudu zde zacházet do detailů o tom, kdo, co, kdy, proč a kde, ale mám pocit, že moc rychle zapomínáme. Mohlo to být podmínkami prostředí, ve kterém žijeme, ale to nám nemůže být omluvou. Ve významných událostech, které se kolem nás dějí, i když se nejedná o velké peníze, fotograf musí zůstat v kontaktu s realitou odehrávající se před jeho objektivem a neváhat obětovat materiální komfort a bezpečnost. Tento návrat k našim zdrojům vyzdvihne naše hlavy a naše objektivy nad umělý život, který nás tak často obklopuje. Jsem šokován zjištěním, do jaké míry jsou práce mnohých z nás podmíněny - téměř výhradně přáními klientů ... "

Mnoha fotografům z agentury Magnum se podařilo brilantně překonávat „umělý život" a zkoumat životní realitu po prohlášení Cartier-Bressona, stejně jako před ním. Soubor Bruce Davidsona „East 100. Street" je mimořádnou formální meditací na život lidí žijících ve zchudlých činžácích New Yorku a kniha Philipa Jonese Griffithse z roku 1971 „Vietnam Inc" je skvělým cynickým, až strašidelným pohledem na politiku USA ve Vietnamu.

V osmdesátých letech časopisy více využívaly fotožurnalistiky a práce mnoha členů Magnum začaly plnit stránky publikovanými fotografiemi. Je paradoxem, že redaktoři, kteří s fotografií nakládali náležitě a sofistikovaně, začali používat fotografie více dekorativním a ilustračním způsobem.

Nárokovali u fotografů jaké přesně chtějí záběry, jak mají být nasvícené a důležitým tématem se stala i barevnost (mnoho členů Magnum fotilo a stále fotí a černobílý materiál). To vyřazovalo mnoho serióznějších fotografií, které neodpovídaly ambicím vydavatelů, přilákat co nejširší čtenářskou obec.

Takže zatímco fotografové, kteří mají úspěch a publikují snímky v časopisech, jako jsou například fotografie Susan Meiselasové z revoluce sandinistů (1979) v Nikaragui nebo Gilles Peressa a jeho záběry Severního Irska a sociálních otřesů v Íránu, tak mnoho dalších fotografů agentury Magnum se čím dál častěji soustřeďuje na vydávání fotografických publikací a výstavní činnost. Poté co fotografové Magnum začali experimentovat s textem, knihou a výstavním designem, se jejich fotografický jazyk začal vyvíjet. Pro mnoho přímých svědectví, kterým věřili zakladatelé Magnum už nebylo místo v nasyceném světě médií, kde jsou fotografie využívány k ilustraci názorů editorů a uměleckých ředitelů, politiků a filmových hvězd, samozřejmě na úkor fotografů.

Pro dnešní mladé generace fotografů je mnohem méně smyslu v tom, že prostě zpráva o nespravedlnosti je dostačující. Mladší fotografové mají složitější povědomí o tom, co je nebo není možné vysvětlit. Stále a možná ještě aktuálněji zní Capův výrok: “Pokud vaše fotky nejsou dostatečně dobré, je to spíše tím, že jste moc blízko, než moc daleko.” V dnešním věku informací je úspěch, pokud se čtenář vydá ne cestu pídění se po významech. Se všemi těmi složitými osobnostmi, a jejich potížemi spojenými se snahou vidět věci jinak je s podivem, že se agentuře podařilo přežít téměř šedesát let. Velmi málo sdružení je oceňováno pro jejich dlouhověkost. Magnum, ve své výstřednosti a neschopnosti zůstat v klidu, je jednou z mála pozoruhodných výjimek.