« zpět

Výběr z editoriálů: únor/březen 2010

Konec zimy nám představí futuristické sci-fi příběhy i jemné tóny dívčích nálad, zimní olympiáda by pod taktovkou produkcí světových magazínů měla obsahovat i balet, adorují se všestranné celebrity, nově ale i ženy postavy Věstonické Venuše.

03.03.2010Zajímavostiautor: Eva Došková

Americký čtvrtletně vydávaný magazín V ve své jarní edici s názvem „Size“ jako jeden z prvních upustil od klasických modelek typu 90-60-90. Na protest proti tvrzení, že módní průmysl podporuje anorexii, vyslal do boje armádu obézních krasavic v plavkách. V editoriálu Curves Ahead švédský fotograf Sølve Sundsbø znázornil ženy velmi oblých tvarů v pózách a stupni odhalení, na který jsme zvyklí spíše u mnohem štíhlejších manekýn. Kontrast typických komerčních obličejů s těly obtěžkanými nadváhou bije do očí, spíše než o reálné osoby se ovšem jedná o dílo postprodukce.

Tak jako tak, tato story vzbudila mezi laickou, ale i odbornou veřejností poplach a nastolila otázky jako:nakolik by člověk měl být doopravdy vždy a za všech okolností spokojen sám se sebou či je-li řešením problému anorexie vážně propagace obezity? Známý provokatér Terry Richardson v témže magazínu předvedl pod názvem „One size fits all“ dvojice fotografií, na nichž pózuje stejná modelka ve stejném outfitu, na jedné z fotografií ovšem pomocí Photoshopu o několik centimetrů silnější. Záleží na každém divákovi, která verze téže dívky mu přijde pro prezentaci módy vhodnější…

Jedním z překvapení magazínu V je potom editoriál Coco a Go-Go od proslulého nepřítele tuků Karla Lagerfelda. Burleskní tanečnice Miss Dirty Martini zaujala místo v apartmánu Coco Chanel v hotelu Ritz, oděna pouze do spodního prádla. Ačkoliv pan Lagerfeld vždy velmi hlasitě prohlašuje, že se „nikdo nechce dívat na obloustlé ženské“, spolu s jeho podporou velmi kulaté zpěvačky Beth Ditto, která se za svoji váhu nestydí natolik, že při koncertech nosí i minišaty odhalující dokonce celé přirození, je to už druhý případ, kdy tato jeho slova nesouhlasí s činy.

Do role madam Coco v tomto editoriálu obsadil Jane Schmitt a celý fashion svět dumá nad otázkou, měla-li tato fotostory být poctou či možná mírně neuctivou, kabaretní, však zábavnou hrou. Fotograficky se však multifunkční designér Lagerfeld vyšplhal velmi vysoko, o čemž svědčí i jeho práce pro Vogue Germany.

Speciální únorová edice Vogue od našich západních sousedů si připomíná šedesáté výročí Berlinále zádumčivými tajemnými erotizujícími editoriály, odkazujícími se až k německým fotografickým velikánům minulých dekád, jakými byli například Helmut Newton či Horst P. Horst. Lagerfeldova černobílá emotivní story s názvem Ruckkerhr nach Metropolis zobrazuje Toni Garrn, tvář parfému Versense od Versace a Baptiste Giabiconiho, francouzského modela, o němž prohlásila Naomi Campbell, že „není fér, že nemá žádnou vadu“, jako dvojici herců, která předvádí elementární zákonitosti vztahu muž-žena napříč časem, jak v historii, tak v kosmické budoucnosti. Vizuální styl, napodobující již výše jmenované fotografické ikony kromě Lagerfelda, který to dotáhl až na cover, použil v únorovém Vogue Germany také Vincent Peters. Smyslně sexy story Privatstunde doplnil tento taktéž Němec, objevující se na scéně již od let osmdesátých a tvořící pro většinu velkých magazínů, fotkami zvířat, přesně tak, jako vzoroví fotografové.

Tajemné emotivní černobílé story vracející se k odkazům dřívějších stylů však nebyly výsadou pouze německého magazínu. Pro Número #110 nafotil Peter Lindbergh topmodelku Annu Seleznevu natolik žensky a naturalisticky, že se jen těžko odhaduje rok vzniku na současný. Aktuálnost však doplňují přiznané technické záležitosti, od světel přes pozadí až k větrákům, které zároveň vrací editoriál zpět na zem a vytváří velmi zajímavý druhý plán.Anna Selezneva, devatenáctiletá Ruska, která byla objevila při práci za pokladnou McDonaldu, působí mnohem starším a vyspělejším dojmem než obvykle. Tuto studentku psychologie jsme mohli vidět již na kampaních Calvina Kleina nebo YSL.

Editoriál s nádechem znepokojivé temné romance otiskl na svých únorových stranách i W. Craig McDean, původně britský automechanik, dnes newyorský fotograf, mezi jehož klienty patří například Vogue, Harper’s Bazaar či Jil Sander, Gucci nebo Armani, vtiskl do story Fly By Night obavy dospívajích dívek, spojených s těšením se na to, co je čeká, až se stanou ženami. Těmito slečnami se staly Dorothea Barth Jorgensen, švédská tvář jarní kampaně Alberty Ferretti, a Imogen Morris-Clarke, zkušená Britka reprezentovaná agenturou Next. Do březnového čisla potom W magazine zařadil další smyslně romantický editoriál, tentokrát fotografovaný ostříleným veteránem Mariem Sorrentim. Osmatřicetiletý Ital Sorrenti, který si kromě fotografování zkouší i roli režiséra, zvládl do tlumených tmavých tónů prosvětleného šerosvitu a nenápadně sexy póz naštelovat hned jednadvacet top modelek současného světa, mezi nimi hvězdy jako Eniko Mihalik, Laru Stone, Anju Rubik, Shalom Harlow, Freju Beha Erichsen, Iselin Steiro či Guinevere Van Seenus, oblíbenkyni jeho krajana Paola Roversiho.

Od zastřených nálad vede jen krůček k odloučení od reality. Až jako ilustrace k science fiction mohou působit editoriály v únorovém čísle „Bionic“ virtuálního magazínu 160g, který i přes svoji relativně krátkou existenci už našel své místo na high fashion slunci, dost možná i kvůli své snadné dostupnosti. Všechny story již svými názvy navozují atmosféru mimoběžných realit. „But human after all“, editoriál focený Argentinkou Antonellou Arismendi, která si probíjí svou cestu na výsluní, směřuje svým stylingem od abstraktního k lidskému, v kontrastu ke svému naturalismu však mnohé skryté mezi řádky a pixely. „A good girl from outer space“, jež má na svědomí Američan Billy Kidd, který není zrovna mezinárodně hledaným zločincem, jak by se podle jména mohlo zdát, uniká do surreálnosti svým psychedelickým barevným laděním, které můžeme v únoru vidět také v magazínu Surface ve story s názvem „China Doll“.Další sobě navzájem poněkud podobné záběry lze najít v únorové story Annie Liebovitz pro americké Vogue a v jarní kampani Dieselu „Be stupid“, líbající se pár v okně odjíždějícího dopravního prostředku však tak jako tak již dlouhou dobu nepatří mezi nejobjevnější, pomalu by zasloužil i zařazení do příručky hollywoodských evergreenů.Zadlužená Liebovitz obsadila do svého editoriálu „Brief Encounter“ nestárnoucí holčičku a matku tří dětí Natalii Vodianovou, v roli jejího protějšku zazářil americký rapper Sean Combs, známější jako Puff Diddy. Pro tohoto drsného chlapce z newyorského Harlemu to byla už několikátá zkušenost v modelovské kůži, jako pán v obleku vystupuje ze soukromého vrtulníku například v kampani pro parfém „I am King“. Používat celebrity a mediálně známé osobnosti z jiných, ne-fashion odvětví zábavního průmyslu, jedna z inovací Anny Wintour, se stává čím dál tím populárnější záležitostí. Pro únorový Nylon pózoval zpěvák Sean Lennon, který svému otci Johnovi jakoby z oka vypadl, ve stejném čase kreslil Tom Munro světlem po Jennifer Lopez pod taktovkou Elle, a nakonec klasicky profláknutí Beckhamovi zaujali pozice na titulkách pánského i dámského vydání magazínu 10.

Módní svět však samozřejmě rozhodně nepříchází zkrátka. Vogue Paris v únoru udělalo čáru za přehlídkami na jaro/léto, když v editoriálu Vogue-a-porter nechalo stylistky Camillu Nickerson a Emmanuelle Alt, aby slečny, vedoucí aktuální modelkovské žebříčky, převlékly do nejúspěšnějších outfitů posledních Fashionweeků.Christian Dior, Gianfranco Ferré, Balmain, Miu Miu, Lanvin, Jacobsův Louis Vuitton a mnoho dalších značek patřily mezi výběr, jemuž dodal život objektiv nizozemské autorské dvojice fotografů Inez van Lamsweerde a Vinoodha Matadina, kteří společně tvoří již více než dvě dekády. Jedněmi z nejoblíbenějších tvůrců se již klasicky stali mistři prolínání haute couture s ready to wear, Viktor Horsting a Rolf Snoeren, pod společným štítkem Viktor&Rolf, se svojí jarní tylovou kolekcí. Jejich šaty si oblékla například Irina Lazareanu ve story pro Surface, nebo také Magdalena Frackowiak, která v nich ozdobila únorovou titulku Dazed&Confused.

Tylové sukně prosluly především prostřednictvím baletu, který v těchto měsících nezůstává pozadu. Jeho stopy se objevily hned na dvou místech, jedním z nich byl únorový editoriál Curtain Call pro Elle, zasazený přímo do hodiny baletního tréninku. Tohoto klasického tématu se zhostil Carter Smith, rodák z Maine, jehož cesta k fashion vedla přes dokumentární fotografii. Kromě slušného listu módních klientů má v zásobě také spolupráci s filmaři, například s Dennisem Cooperem na snímku „Warm“, inspirace filmovou kamerou z jeho poslední práce doslova srší. K baletu zabruslil i Patrick Demarchelier, když v jednoduchém „tělocvičnovém“ editoriálu Perfect Sport pro čínské Vogue postavil Karlie Kloss k tréninkové tyči.Dřinu, pot a krev patřící k tomuto sportu nechal zmizet v dáli Mario Testino ve story pro Vogue britské a vypůjčil si z ní pouze jemnost a metry tylu. „Girls Allowed“ se pak stává až cukrkandlově sladkou pohlednicí z holčičí skříně a svými pastelovými barvami vítá stále nepřicházející jaro.

Autor: Eva Došková

Další články autora [všechny články autora ]