« zpět materna-cover

Dan Materna: Vyjít musíte úplně s každým

Dan Materna je fotoreportérem deníku Mladá Fronta Dnes. Jeho fotografie se objevily v řadě dalších periodik zvučných jmen, např.: Reflex, Týden, Instinkt, Respekt, Koktejl, Quo, Marianne, Květy, Prague Post, Prager Zeitung, Reader´s Digest Výběr, Myslivost, Náš chov nebo Speed a mnoho jiných. Publikoval v knihách Události 1989-1999 ve fotografii MF DNES, Český fotbal 1901-2001, Povodeň Jižní Čechy 2002, Jak jsme zažili povodeň Karlín a Libeň 2002. Získal několik cen v prestižních fotožurnalistických soutěžích. V roce 2007 dokonce převzal z rukou prezidenta republiky hlavní cenu Křišťálové oko v soutěži Czech Press Photo s titulem FOTOGRAFIE ROKU 2007 za snímek Exekuce dítěte, který je podle vyjádření poroty symbolem „největšího soukromého dramatu v životě člověka“.

Co se dá považovat za tvé fotografické začátky?

S fotografií jsem se seznámil již na základní škole během 5. - 6. třídy. V Praze-Břevnově jsem začal chodit do fotokroužku, kde jsem se učil úplné začátky tehdy černobílé fotografie, od vlastního fotografování, komponování až po technické věci, vyvolávání fotografií, zvětšování a všeho, co k tomu patří.

Od kdy pracuješ pro MF Dnes a jak jsi se k této práci vůbec dostal?

Od MF Dnes jsem dostal nabídku v roce 1993. Musím říci, že předtím mě reportážní fotografie příliš neoslovovala. Do té doby mě spíše bavila ateliérová fotografie, kypování s velkoformátovými kamerami, se Sinarem a s Arcou Swiss. Vlastně až po roce 1990, kdy jsem maturoval na grafické průmyslovce, obor fotografie, mě začal bavit žánr fotoreportáž. Velký vliv na to měly samozřejmě i společenské události, změny, které se tu děly a stály za to, aby byly zaznamenány.

Proč sis vlastně vybral práci v deníku a ne třeba v týdeníku, kde má fotografie větší prostor?

Musím oponovat, protože MF Dnes je sice deník, ale zároveň jeho součástí je i několik barevných příloh - vlastně časopisů, ať je to čtvrteční Magazín Dnes, pondělní Ona Dnes nebo sobotní Víkend. Tady všude se fotografie uplatňuje. Navíc i ve vlastních novinách dostává fotografie velký prostor. Když u nás probíhá nějaká významná událost jako například v poslední době návštěva papeže, tak se jí i v novinách dostatečně obrazově věnujeme. V MF Dnes připravujeme celé fotostrany nebo dokonce dvoustrany. Prostor je tudíž adekvátní. Můžeme se samozřejmě bavit o kvalitě tisku, ale řekl bych, že dneska už mají i noviny dobrý tisk.

Fotíš víc pro noviny nebo magazíny MF Dnes?

Protože se zaměřuji více na reportážní fotografii, tak spíše fotím pro deník. Na druhou stranu práce v magazínech je pro mě výbornou kombinací. Samozřejmě se zajímám o to, co se připravuje v Magazínu, často sám přijdu s nějakým tématem, které je vysloveně obrazové. Beru to jako takové odlehčení a změnu od klasické deníkové práce.

Převážně se tedy věnuješ zpravodajské fotografii, proč sis zrovna vybral tento žánr?

Klíčem k práci fotoreportéra je umění jednat s lidmi. Někdy ve stejný den fotografujete nejbohatšího člověka planety, prezidenta a zároveň výkopové práce při rekonstrukci tramvajové trati nebo bezdomovce na nádraží. Musíte zkrátka vyjít úplně s každým. Odměnou je to, že se člověk dostane do různých zemí a míst, kam se dostane jenom omezený počet lidí. Takže je to do jisté míry takové dobrodružství.

Jak bys popsal fotografie určené pro zpravodajství?

Kritériem zpravodajské reportážní fotografie je, aby byla nositelkou informace a samozřejmě i emocí. Fotografie v novinách musí být ostrá, výrazná, musí ihned zaujmout, měla by mít vtip, nápad.

Lákalo by Tě profesionálně fotografovat i něco z  jiného soudku? Co třeba reklamní fotografie nebo módní fotografie.

Dnes se fotografie, zvláště ta studiová, posunula trochu někam jinam. Řekněme, že fotograf má na výsledku 40 procentní podíl, někdy i méně. Studiu odevzdává jistý polotovar, surovinu, následně velký podíl na výsledku má fotografická postprodukce, a tuto práci zpravidla nevykonávají přímo fotografové, ale řekl bych „odborníci přes Photoshop“.Vznikla vlastně úplně nová profese. Nakonec i u nás při fotografování pro magazíny pracujeme s Photoshopem, protože trendem je retušovat vrásky, vyhlazovat obličeje a upravovat fotky. Pokud fotíme ve studiu nebo studiovým způsobem v exteriéru s lampami, je na místě stylistka, vizážistka, asistent. V případě takového focení je čas strávený fotografováním třeba polovina a druhou polovinu strávíme u počítače, kde si sami děláme postprodukci. Je to významný díl této práce, zatímco u zpravodajské fotografie se toto nedělá, je realističtější, a proto jsem si ji taky vybral.

Fotíš také ve svém volném čase?

Protože má práce je fotografovat lidi, tak abych si od toho odpočinul, fotím divoká volně žijící zvířata. Teď mi vyšla knížka Tajemství českého lesa, kde jsou obrázky jelenů, rysů, lišek a jiných zvířat. Dvakrát jsem byl fotografovat v africkém Krugerově národním parku. Je to pro mě takový psychický relax od fotografování lidí.

V roce 1998 jsi poprvé vyhrál Czech Press Photo 1. místo aktualita - Povodně ve východních Čechách -  jak Tě to posunulo v kariéře?

Je to věc, která jistě potěší, ale že by to mělo nějaký vliv, to nemohu říct. Ani po hlavní ceně nebo po žádné jiné se de facto nic neděje.

V Czech Press Photo jsi bodoval několikrát, v roce 2007 jsi vyhrál hlavní cenu za snímek Exekuce dítěte v konkurenci 3000 fotografií a 228 fotografů. Věděl jsi od začátku, že snímek je tak emotivně silný, že má šanci na výhru nebo to bylo pro Tebe překvapení?

Ve fotografických soutěžích je vítězství vždycky překvapením, protože soutěžit ve fotografii lze pouze nadneseně. Dá se soutěžit v běhu na sto metrů nebo v tom, kdo dá víc gólů, ale fotografie nemá nějaká přesná objektivní měřítka. Je to vždy věc citu a vkusu. Někdo má radši modrou, někdo červenou. Myslím si, že kdyby se sešly tři různé poroty, tak asi nějaký užší výběr by byl podobný, ale každá by mohla vybrat vítěznou fotografii úplně jinou.

Do soutěže jsi se přihlašoval sám?

Ano. Soutěž Czech Press Photo je dobrá v tom, že před 15. zářím, kdy je většinou uzávěrka, si člověk udělá jakousi rekapitulaci, co vyfotil za daný rok a vybere ty nejlepší snímky. Většinou posílám tak maximálně deset, patnáct fotek. Nikdy nic nepředpokládám. Je to o náhodě a o štěstí.

Jakou používáš techniku?

Používám fotoaparáty značky Canon, kameru Eos1D Mark3, digitální zrcadlovku plus objektivy. Blesky mám od firmy Bowens.

Myslíš, že jsou v Tvých fotografiích určité znaky, které dělají Tvé fotografie právě Tvými fotografiemi, a na jejichž základě jsou snímky jasně rozpoznatelné od snímků ostatních fotografů?

To musí posoudit někdo jiný. Já sám nedokážu říci, jestli moje fotografie mají rukopis. To nechám na jiných.

Jaká jsou kritéria selekce snímků do MFD?

Prozradím malé tajemství, jak to v Mladé Frontě Dnes chodí. Vyfotografuji událost, sám nějakou základní selekcí vyberu pět, deset, patnáct fotografií, které pošlu do redakce. Fotografie jsou viditelné v redakčním systému. Nad výběrem fotografie se pak široce diskutuje, zvláště pokud je to fotka na první stranu. Fotografie vybírá fotoeditor, editor dané stránky, člověk z vedení redakce - šéfredaktor nebo zástupce šéfredaktora, který má službu, já jako autor i šéf fotooddělení. Někdy to je úplně jasné, že jedna fotka je krystalicky nejlepší, jindy to tak jasné není. Konečné slovo má ten nejvyšší, tzn. šéfredaktor, nebo ten z vedení, kdo má službu. Takový způsob výběru fotografie je naprosto standardní, běžný a každodenní.

Dostal jsi se někdy do nějakého konfliktu kvůli fotografování?

Bohužel občas musíme fotografovat i věci, že ten, co je fotografován z toho zrovna dvakrát nadšen není, ale to k tomu patří. Typická ukázka situace je střet extrémistů, anarchistů se skinheady, kde je navíc i pořádková policie a Vy jako fotograf tam jste vždy sám za sebe, stojíte vždycky vlastně proti všem a ani jedna z těch tří skupin o Vás nějak zvlášť nestojí, takže musíte dávat pozor.

Zpravodajská fotografie nám často ukazuje velmi drastické obrazy života. Jak se díváš na tuto problematiku zobrazování násilí, smrti, katastrof, válek, nehod, či neštěstí druhých?

Já mám někdy pocit, že když jdeme fotit tyto negativní věci, tak nám to lidi vyčítají, jako kdybychom, my fotografové, mohli za to, že se to stalo. Spadne letadlo, tak prostě je to moje práce, tam jít a fotit. Je to součást zpravodajství. O tomto tématu se vedou rozsáhlé debaty, protože fotografie svým vizuálním poselstvím má neuvěřitelnou sílu. Příkladem je, kdyby se české a moravské povodně jenom textově popsaly, že vesnička Troubky je smetená, tak tomu lidi neuvěří nebo si to těžko představí. Lidi to zajímá a chtějí ty fotky vidět. V momentě, kdy je uvidí, řeknou si, sakra tam je skutečně problém, pošlou tam pomoc, peníze, nebo třeba jedou i sami pomáhat. Myslím si, že prvoplánově není správné fotografy označit za hyeny, které se sjíždějí na místo neštěstí jen proto, že je to fotogenické. Pro mě osobně je to velmi těžké na těchto místech pracovat, ale je to moje práce.

Máš jakási vlastní morální pravidla?

Samozřejmě mám, ale nechám si je pro sebe.

Když to hodně přeženu, dostal ses někdy do konfliktu rolí fotoreportéra na straně jedné a obyčejného občana, který je povinen pomoci druhému v nouzi na straně druhé?

Tak to se mi nestalo. Samozřejmě, když bych viděl, že se topí dítě, tak nebudu fotografovat a půjdu ho vytáhnout, to je jasné.

V jakých válečných zemích jsi fotografoval?

Byl jsem třeba v Sarajevu, Kosovu, Iráku. Dále byl velký zážitek fotografovat v KLDR, z těch fotografií jsem pak uspořádal výstavu.

Přemýšlíš někdy nad reakcí těch, kteří to uvidí? Snímky mohou slabší povahy nebo děti často šokovat.

Vzhledem k tomu, že pracuji v novinách, tak předpokládám, že příjemcem mé fotografie bude nejméně 400 tisíc lidí, kteří si koupí noviny plus další tisíce, kteří si rozkliknou iDnes. Takže nemůžu přemýšlet nad každým zvlášť.

Jaká by měla mít fotografie kritéria, aby mohla být publikována?

Mnohdy je to tak, že fotografie, na které není krev, utržené ruce, nohy, je daleko silnější a emocionálně nabitější než prvoplánová reprodukce obětí a krvavých hrůz. Mnohdy stačí pár vyděšených očí, přikrčený člověk, symbol, výraz.

Fotíš i přesto, že si to dotyčný nepřeje?

Vždy záleží na konkrétní situaci. Když půjdu fotografovat soud s příslušníkem státní bezpečnosti, který v padesátých letech lidi posílal do koncentráku, a on si to přát nebude, já ho budu přesto fotografovat. To je moje práce. A takových situací je samozřejmě víc, záleží na konkrétní situaci.

Dávají Ti někdy lidé najevo, že je jim Tvoje focení nepříjemné?

Tak samozřejmě, že občas dávají.

Kdy je podle tebe fotka „nejlepší“?

"Nejlepší" fotografie je relativní pojem. Kritéria fotografie určené pro noviny jsem již jmenoval.

Jak se díváš na černobílé a barevné fotografie. Kdy je jedna z nich účinnější a naopak?

Udělat kvalitní barevnou fotku je těžší, protože barvy jsou dalším nosičem emocí a informací Myslím si, že vyfotit černobílou fotku, je o něco snazší.

Myslíš si, že je fotografie pravdivé médium, které zobrazuje realitu přesně?

Vždycky autor vloží do své fotografie svůj názor ...

Nezobrazuje tedy pouze určitou část reality?

Ve zpravodajské fotografii by tam mělo být to nejdůležitější a nejtypičtější. Musí tam být to podstatné z toho všeho, co se událo a stalo.

Může se podle tvého názoru zpravodajská fotografie později upravovat?

Jsou úpravy a úpravy! Já také upravuji zpravodajskou fotografii. Pracuji s výřezem, kontrastem, jasem, lokálně zesvětluji nebo ztmavuji, ale to je asi tak všechno. Určitě neměním obsah fotografie.

Přidávání barev je v pořádku nebo už za hranicí?

Já neříkám, že bych přidával barvy, já pracuji s kontrastem, s jasem. To je jen úprava technické části fotografie tak, aby v novinách dobře vyšla. Není to tak, že bych modrou zeď přemaloval na červenou, já to jen zvýrazním tak, aby modrá byla skutečně modrá.

Jak se díváš na problematiku fotomontáží a retuší ve službách politiky v historii a dnes?

Tehdy ty úpravy byly ve službách totalitních režimů, kdy se odretušovávali nepohodlní lidé. Současně se nic takového, minimálně v novinách MF Dnes, nedělá. Například v silvestrovském čísle s nadsázkou se dají dohromady dvě fotky Topolánek-Paroubek v nějaké bizarní situaci a tím vznikne koláž, ale vždy se to uvede. To je jasná záležitost a zásada. Rozhodně neobelháváme čtenáře, že bychom takové věci dělali, aniž by to tam bylo napsané.

Zajímalo by mě, jaká je posloupnost ve vývoji článku s fotkami. Napíše redaktor nejprve článek a Ty podle obsahu sháníš obrazový materiál, nebo něco vyfotografuješ, a podle toho redaktor napíše článek?

Obojí je možné a obojí se děje. Někdo přijde s nějakým tipem a zadá mi, abych něco vyfotil, někdy obráceně. Nebo vyfotím něco náhodou, pošlu to do redakce a oni na to konto něco napíší. Jako příklad uvedu, když jsem fotografoval demonstraci kosovských Srbů v Praze na Náměstí Míru a najednou jeden z demonstrantů v mé těsné blízkosti zastřelil jiného. Z banální akce se stala mega událost, která byla na straně 1. Vzhledem k tomu, že tam nebyl žádný z našich reportérů, jen já jako fotograf, tak se celé zpravodajství odvíjelo od mé výpovědi redaktorům. Já jsem jim řekl, co jsem tam viděl a spolu jsme pak napsali článek.

Když fotíš politiky, jaké snímky vybíráš?

Jestli je otázka míněna na nějaké zesměšňování a dehonestování politiků, tak noviny mají jistá estetická kritéria a těmi se řídí. Mým životním snem skutečně není za každou cenu všechny politiky zesměšnit. Obávám se, že si to často myslí, ale tak to skutečně není. Fotografie politika by se měla vázat k dané situaci, proč se politik zrovna fotografuje, ať je to pozitivní nebo negativní.

Myslíš si, že je vhodné publikovat fotky politiků, které je nějakým způsobem dehonestují? Mám na mysli třeba fotografie nahého Miroslava Topolánka nebo Miroslava Macka, které se objevily v Blesku.

Teď neodpovídám na to, jestli souhlasím nebo nesouhlasím, zda se má tisknout nahý Topolánek. Mám tušení, že politici mají pocit, že by se měli fotografovat, jen když oni chtějí. Prostě se fotografují i v situacích, kdy se jim to nelíbí. Ať už je to, že se ukazují někde nazí, nebo že se schází s lidmi, se kterými by se scházet neměli. Politici jsou veřejné osoby, kteří si tuto práci vybrali sami a dobrovolně. V jejich zájmu by se sami měli chovat tak, aby k takovým situacím nedocházelo.

Nicméně zveřejnění těchto fotografií asi není úplně korektní.

S tím naprosto souhlasím. Deník MF Dnes rozhodně nestojí o nahého politika Macka a nečeká, až bude běhat nahý po zahradě, aby ho vyfotil. Ovšem kauza s Topolánkem měla vyšší rozměr v tom, kde to bylo a proč to bylo atd.

Jak se díváš na tendenci médií, zobrazovat politiky zábavně?

Fotografové fotí jen to, co se děje. Pokud kolega vyfotí na kongresu ODS Topolánka se dvěma vánočními mažoretkami à la děda Mráz, zrcadlí tím pouze realitu. On si to nevymyslel a nepřivedl tam ty mažoretky. Otázka by měla možná znít, jestli to spíše není trend politiků se takto prezentovat  nežli trend médií.

Co například různé grimasy politiků?

Pokud to bude kultivované a vtipné, tak proč ne. Vyfotit například Miloše Zemana, aby neměl sliny mezi rty, byl skutečně oříšek. Byli jsme z toho skutečně zoufalí a tak jsme se snažili, aby alespoň někdy vypadal trošku hezky ...

Zkrášlovali jste ho dodatečně pro čtenáře ve Photoshopu?

V té době to bylo ještě na filmy. Nicméně se nemůžu zbavit pocitu, že politici si myslí, že je chceme pokaždé zhovadit a zesměšnit. Naší prací je pouze zachycovat realitu, to že se politici někdy chovají, tak jak se chovají, za to fotografové nemohou.

Myslíš si, že je možné vytvořit nějaký soubor pravidel, nějaký komplexní etický kodex, který by mohl být aplikovatelný na zpravodajskou fotografii jako celek?

Myslím si, že je to případ od případu, a každý se má řešit individuelně. Podle mého názoru se v kodexu nedají bodově vyjmenovat a vymyslet všechny možnosti, těžko zobecňovat. Pokud se stanoví nějakých 100 bodů a já půjdu v pondělí něco vyfotit, tak přinesu případ číslo 101.

Když se podíváš na česká tištěná média, dokážeš u některých identifikovat etické problémy? Dodržují fotografie na titulních stranách těchto deníků etická pravidla?

Tak samozřejmě především musíme rozlišovat mezi seriózními a bulvárními periodiky.V nedávné minulosti se na českém mediálním trhu hrotil boj mezi bulvárními deníky. Kromě zavedeného Blesku mezi sebou soupeřily Šíp, Aha a Super. Byly situace, kdy se předháněly, který z nich bude drsnější. Tady bych jistě problémy viděl. Z ostatních deníků, které sleduji kromě MF Dnes, jsou to Lidové noviny, Hospodářské noviny, Právo, týdeníky Reflex, Týden, a Instinkt, si myslím, že systémy pro uveřejňování fotografií jsou podobné jako u nás. Obecně v seriózních médiích nevidím problém vůbec.

Děkuji za rozhovor

Článek patří do seriálu
  1. Dan Materna: Vyjít musíte úplně s každým právě čtete
Autor: Kateřina Janischová
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 1.15, hodnoceno: 20 krát.

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Osobnosti / Dan Materna: Vyjít musíte úplně s každým