« zpět nan-cover

Deník Nan Goldin

Nan Goldin se v dnešní době řadí k okruhu nejdůležitějších fotografů, a to jak v módní fotografii, tak hlavně ve fotografii volné. Na počátku své kariéry chtěla fotit módu, ke které se v pozdějším věku okrajově navrátila.
07.04.2010Osobnostiautor: Jiří Mrázek

Síla jejího celoživotního díla tkví převážně v neuvěřitelné výpovědní hodnotě, sama fotografka žila v komunitě tzv. „drag queens“ (osoba, obvykle muž, který se obléká, a běžně se chová jako karikatura ženy, často pro účely zábavy nebo představení), homosexuálů a drogově závislých.Vzhledem k tomu že s těmito lidmi žila, tak byla schopna o nich vytvořit neuvěřitelně silné svědectví. Jak čas plynul Nan Goldin s nimi vyrůstala a stárla, a s nimi všemi se měnily i náměty jejích snímků. Už to nebyly jen bujaré oslavy a večírky prošpikované sexem, najednou začínali její kamarádi odcházet, smetlo je AIDS. Od, pro nezasvěcené, velmi atraktivních fotografii s až hororovou atmosférou a barevností,  která měla s realitou mnohdy jen velmi málo společného se její styl vyvinul ke komornějším snímkům s nezměněně silným obsahem. Její práce by se  dala zařadit do (subjektivního) dokumentu, ale na rozdíl od většiny dokumentů ten její není povrchní, celý je vlastně záznamem jejího života. Deník toho, co se dělo kolem ní.

Fotoaparát pro Nan Goldin nebyla hradba, která často stojí mezi fotografem a jeho objektem, v jejím případě je kamera součástí (harmonického) celku. Ona svými fotografiemi nikomu duši nekradla. Lidé, které fotila byli její náhradní rodina, jak sama říká, její „kmen”.

V dnešní době, kdy každá i sebemenší hvězda již ve svých dvaceti letech píše autobiografii, kdy intimita je hojně zastoupena v umění, které pro některé funguje jako zpovědnice,  je těžko pochopit a uvědomit si, jak radikální byla Nan Goldin na počátku sedmdesátých let. Dlouho před tím, než Trace Emin vystavila postel v Tate Gallery, fotografovala Nan Goldin své milence, sebe sama, nepořádek svého bytu (i postel) v Bowery. Nezabíhala do přebytečného patosu, z jejího vlastního života destilovala obecnější pravdy o našich vztazích a nás samotných. Je zvláštní kolik obrazů zrcadlí známé emoce, odvolávající se na naše vlastní pocity.

Nan Goldin říká že vystavuje fotografie, které si ostatní jen schovávají do šuplíku.

Narozená v roce 1953, Nan Goldin vyrostla ve středostavovské rodině v Marylandu, kde její otec pracoval ve vzdělávacím televizním pořadu. Jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Prostřední dva byli chlapci, ale Nan byla nejbližší její nejstarší sestra Barbara Holly. Zásadním momentem pro Nan bylo, když si Barbara v jejích devatenácti letech vzala život, lehla si pod vlak ve Washingtonu DC. Nan bylo tehdy jedenáct let. Nan sama říká, že tušila, že se něco podobného stane od svého útlého věku.

Konformní dekáda padesátých let nebyla jednoduchá doba pro ženy plné syrové energie, tvořivosti a smyslnosti, jak Nan popisuje svou sestru. „Smrt pro Barbaru bylo asi jediné možné východisko. Všichni říkají, že to byla její vina, já říkám, že nebyla. Cítila jsem, že to udělala, protože pro ní byla velmi důležitá autonomie, které tímto aktem docílila, ” dodává Nan Goldin.

Po této strašné zkušenosti začala Nan Goldin bojkotovat konvence a hodnoty, které pro ní, tak očividně zklamaly její sestru. „Cítila jsem, že musím odejít pryč, začala jsem se velmi soustřeďovat na mé vlastní přežití.”

Nan utekla z domova, vyhodili ji ze školy. Ve svých čtrnácti letech se ocitla v komuně a navštěvovala hippie školu, kde většinou končily děti, které byly vyhozeny z klasických škol. V té době trávila většinu času sledováním filmů s jejím kamarádem Davidem Armstrongem (*1954, také uznávaný fotograf), který ji mimo jiného vybral pseudonym Nan (do té doby Nancy).

„David mi dal mou osobnost. Když jsem ho potkala, byla jsem bolestně plachá. Nemyslím si, že bych tehdy vyslovila víc než pár slov na měsíc. On mě naučil smát se, smát se jako způsob, jak přežít.”

S ním jsou také spojeny její první fotografie. David se začal převlékat za ženy, a právě skrze něho se Nan seznámila s celou komunitou “drag queens”. To byla raná sedmdesátá léta v Bostonu, v té době nebylo možné, aby se tito lidé bavící se tím, že se převlékali za ženy a následně vystupovali, pohybovali přes den na ulici. Takže Nan spolu s nimi žila nočním životem, chodili do jednoho nočního klubu, kde se všichni podobní scházeli a bavili se. Nan Goldin , jak sama podotýká, v té době byla barovou fotografkou.

Osmnáctý rok jejího života byl, jak říká, „nejlepší a nejhorší z mého života”. Začala užívat heroin. Ale také se začala seriózně věnovat fotografování. Jejím námětem byl „opravdový” život, ne ten, který vídala v televizi. Fotografovala „drag queens”, se kterými bydlela. Zaznamenávala život své nové rodiny, svého „kmene”, kam patřila. Chtěla zaznamenat způsob jejich života, rasu, kterou vytvářeli za hranicemi genderu. „Měla jsem pocit, že jsem drag queen. Opravdu jsem se s nimi identifikovala, chtěla jsem být třetí pohlaví. Nikdy jsem na ně nepohlížela, jako na muže převlečené za ženy, pro mě byli třetí pohlaví.”

Ve stejné době měla pocit, že by chtěla být módní fotografkou. Prostředí, ve kterém se pohybovala bylo nepochybně velmi inspirativní, měla v úmyslu své kamarády „drag queens” dostat na obálku Vogue. Módní průmysl na to ale ještě nebyl připraven. Ten si na Nan Goldin vzpomněl až o nějakých dvacet let později, kdy se v devadesátých letech objevil „heroin chic”. Ten sál atmosféru ze snímků Nan Goldin jako z málo jiných. „Já jsem nikdy nefotila závislé na heroinu, abych prodala nějaký kus oblečení. Například kampaň pro Diora a jeho parfém Addiction mi přišla trestuhodná a zlá.”

V roce 1978 vyhrála umělecký grant v hodnotě 5000 $. Odjela do Londýna, kde fotila opět hlavně v barech a klubech. Poté se přestěhovala do New Yorku, do loftu v Bowery, do oblasti s velmi nízkými nájmy. Pracovala v baru a fotila hlavně hudební scénu a v undergroundových klubech. Doufala, že by se ji mohlo podařit prorazit a uživit se focením. Ale tehdy se v New Yorku jen několik málo galerií soustředilo na fotografii. Začala také dělat projekce - slide-show k hudbě. První vystoupení v New Yorku si odbyla v Mudd Clubu v roce 1979 na narozeninové oslavě Franka Zappy.

V těchto slide-show se objevovali její kamarádi, milenci, pomalu se v nich počala vyvíjet témata zkoumající vztah muže a ženy, problémy komunikace mezi partnery, vášeň... Její fotografie nebyly už jen o zaznamenávaní života lidí na zdánlivém okraji společnosti. Nejznámější z těchto slide-show je čtyřiceti pěti minutová The Ballad of Sexual Dependency sestávající z osmi set snímků. Ústředním motivem je zde vztah Nan s jejím tehdejším partnerem Brianem. Ten je i „spolutvůrcem” děsivého snímku krvácející Nan Goldin s opuchlým obličejem, autoportrét který udělala po tom, co ji Brian skoro ubil v berlínském hotelovém pokoji.

Po tomto šokujícím zážitku, kdy byla sama obětí i svědkem toho, jak ji osoba, kterou hluboce milovala skoro zabila se její život dostal na šikmou plochu. Drogy začaly získávat stále více místa. Přestože v letech 1986-88 neudělala skoro jedinou fotografii, její umělecká reputace stoupala. Drogy a večírky byly ale na prvním místě.

Při odvykací léčbě se setkala s tím, s čím bojuje většina závislých. Drogy vyplňují tak ohromnou část jejich života, že pokud jsou „čistí” neví, co si počít se znovunabytým časem. Nan Goldin podstoupila svou vlastní terapii. Fotila sama sebe, její obnovený boj se světem.

Je vidět, jak si píše deník na posteli, křehká a zranitelná, zalitá zlatavým slunečním svitem. „Zní to jako směšně naivní, ale až do této doby jsem nevěděla, že světlo mění barvu pleti. Je to počátek mého učení o přirozeném světle.” Do té doby fotila většinou v noci s jakýmkoli dostupným světlem. I pokud fotila svůj „kmen” na pláži, stejně to nevypadlo jako denní světlo, „vypadalo to nějak falešně,” dodává.

Na počátku devadesátých let, kdy se v roce 1993 na Whitney Bienniale dočkala průlomu do „velkého” uměleckého světa,se začíná na jejích snímcích objevovat vystřízlivění. Jejím přátelům už není dvacet let, jejich osudy se začínají komplikovat, život už není jen o každodenních party a fetování. Do popředí se dostává nemoc, která se začala rozšiřovat na začátku sedmdesátých let - AIDS. Jeden ze snímků zobrazuje Naninu kamarádku Cookie u rakve svého manžela Vittoria, který podlehl AIDS v roce 1989.

V roce 1996, kdy byla znovu vydána knižně verze Ballads napsala: „Myslela jsem si, že bych mohla fotografováním odvrátit ztrátu. Ale fotky mi jen ukazují , jak moc jsem ztratila”. 

Nan Goldin měla štěstí. Nedlouho po tom, co začala užívat heroin šla na prohlídku k rodinnému lékaři. Ten objevila vpichy po jehlách a pohrozil ji , že jestli s tím nepřestane, tak to oznámí jejímu otci. To jí zachránilo život, stalo se to v roce 1972, těsně před tím , než se začal virus HIV šířit přes sdílení stříkaček.

Nan zůstala jako jedna z mála svých známých negativní. Hodně je jich již po smrti a velká část je pozitivní.

Novější práce Nan Goldin je o AIDS. Ukazuje lidi, kteří žijí s touto nemocí.Nan se ale obává, kolik lidí v Evropě má už ten mylný dojem, že bitva je vyhraná. V roce 2001 měla velkou výstavu v pařížském Centre Pompidou, které si vybrala záměrně, protože ho navštěvují hojně i mladí. „Jsem opravdu znepokojená z nové generace. Spousta z nich mají nechráněný sex.“

Po tom co jí v devadesátých letech někteří módní fotografové doslova vysávali a parafráze jejích snímků se objevovaly módních časopisech po celém světě, i Nan Goldin nafotila několik modních kampaní. Jednu například s Kate Moss pro britský Vogue pro svou kamarádku Stellu McCartney a pro francouzský Vogue si za modely zvolila své kamarády. Její nejoblíbenější snímky byly pro Visionaire magazine: „Použila jsem svoje přátele, ženy od šestnácti do padesáti let, typy, které by si asi žádný fotograf záměrně nevybral. Pózovaly vedle mladých dívek dokonale anorektických postav. To je jeden z důvodů proč mě zajímá móda, chci proti tomuto bojovat. Ničí to tolik žen.”

Tvorbu Nan Goldin jsme měli možnost shlédnout i v Čechách, v roce 1999 měla velkou výstavu v galerii Rudolfinum.

Autor: Jiří Mrázek
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 2.53, hodnoceno: 32 krát.
Štítky: Nan Goldin

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Osobnosti / Deník Nan Goldin