« zpět horni-obrazek

Filmový Philip-Lorca diCorcia

30.06.2010Osobnostiautor: Jiří Mrázek

Když jsem poprvé zahlédl jeho fotografie, aniž bych věděl že jsou dílem diCorcii, zcela mě omámily svou bezprostředností (až později jsem se dozvěděl, že to bylo několik snímků ze série Heads). Asi jako nespočet dalších jsem si říkal, jak je možné takové vytříbené rovnováhy mezi blízkostí objektu a silnou vizualitou dosáhnout? Je možné, že lidé na jeho fotografiích si jsou vědomi toho, že je fotí? Jak je možné takto v čase i prostoru zastavit někoho na ulici, aniž by si všiml, že ho někdo fotí. Samozřejmě je to technikou, kterou diCorcia používá, a která jak si sám někdy posteskne je upřednostňována před náměty a motivy jeho fotografií.

 

Philip-Lorca diCorcia si svou kariéru vybudoval na kouzlu zobrazování fiktivního fakticky (opravdově). Vychází z dokumentární, pouliční fotografie (street photography), zaznamenávající obyčejný prozaický život. Tímto tématem se zabývají fotografové již několik desetiletí. Podobně jako například H. Cartier-Bresson, W. Evans nebo R. Frank se diCorcia zajímá o banální objekty a události a hlavně o vztahy mezi nimi. Jeho výspou je jak již bylo řečeno fotografie pouliční, ale jeho snímky rozhodně nejsou klasickým záznamem toho, co se děje vně bytů a domů. Jak sám v jednom rozhovoru poznamenal, fotí sice obyčejné smrtelníky, kteří většinou uniknou naší pozornosti, ale právě proto jsou charakteristickými rysy naší společnosti.

 

 DiCorcia má svůj charakteristický styl tvořený velmi dramatickým filmovým svícením a precizně komponovanou scénou. Jím vytvořené snímky nám lehce vsugerují pocit opravdovosti, jakoby ona realita na nich zobrazená opravdu existovala. Ale není tomu tak, obrazy jsou většinou inscenované fiktivní scény (cyklus Hollywood 1990-1992). Jedním z často používaných diCorciových citátů je: „Fotografie je cizí jazyk, o kterém si každý myslí, že jím dokáže mluvit.” Ne každý, kdo dnes vlastní fotoaparát, je fotograf. Fotografie je komplexní médium prodchnuté nepřeberným množstvím kulturních a historických konotací. DiCorcia tyto podstatné reálie nepřehlíží, naopak si v nich libuje, čerpá z tradic dokumentární fotografie a kombinuje je s novými trendy v konceptuálním umění.

 

Philip-Lorca diCorcia se narodil v Connecticutu ve městě Hartford v roce 1953. Na zdejší universitě se také poprvé začal seznamovat s fotografickým médiem. Na počátku sedmdesátých let zde navštěvoval kurzy fotografie, kde mu byl učitelem a mentorem Jan Groower.

Z Hartfordu se mladý diCorcia vydal do Bostonu, kde studoval na Museum School, a pomalu začínal formovat jeho osobitý styl. Dalšímu studiu se věnoval na Yale University, kde studoval pod Todem Papageorgem, studentem dokumentaristy Garryho Winogranda.

 

V osmdesátých letech se pomalu začínalo na světové umělecké scéně objevovat konceptuální umění a fotografie se drala na výsluní. Koncept se v ní dobře zahnízdil. Fotografové jako Cindy Sherman si začali hrát s komplikovanými prvky a dopady filmového průmyslu a masmédií pop-kultury. To znamenalo posun důrazu z formy na obsah. Zatímco v historii vizuálního umění byl kladem prvotní důraz na formální prvky jako složení, barva, světlo, v nové vlně byl upřednostňován „koncept“, teorie skrývající se za dílem.

 

Na počátku své dráhy diCorcia používal k focení členy rodiny a kamarády. Co je starším a novějším fotografiím společné je poněkud pozměněné „nastavení“. Jakmile se na fotografii podíváte, máte pocit, že tento obraz jste už někdy viděli, ale je tam něco, někdy jen maličkost, které se třeba na první pohled nevšimnete, co tuto diCorciovu vizi odlišuje od toho, co jste si mysleli, že vidíte.

Za příklad nám může posloužit fotografie z roku 1978 Mario. Obraz jeho bratra stojícího před otevřenou ledničkou se na první pohled jeví jako pohled na scénu, která se mohla stát kdekoli v Americe osmdesátých let, ale tato fotografie není pouhým otiskem reality. Fotografa stálo dost úsilí, aby dosáhl takové iluze opravdovosti. Jeden blesk je umístěn v ledničce a druhý v rohu vpravo vzadu. Fotografie má i lehce surreálný nádech, představivost diváka zaměstná otázka - co se asi nalézá uvnitř té ledničky? S velmi podobnými principy pracuje i mistr na transformaci filmu do fotografie - Gregory Crewdson.

 

V roce 1990 začal Philip-Lorca diCorcia, bydlící v New Yorku, jezdit do Los Angeles, kde vytvořil jednu ze svých doposavad nesignifikantnějších prací. Série fotografií známá pod souhrnným označením Hollywood 1990-1992 byla vytvořena z grantu, jež dostal od National Endowment for the Arts, což je americká agentura na podporu umění. Zajímavé je, že po skandálu, který způsobil svými kontroverzními akty Robert Mapplethorpe, musel diCorcia podepsat jeden z dostatků smlouvy, že fotografie, které vytvoří nebudou doslova „obscénní“.

Na souboru z ulic L.A. bezpochyby nic obscénního není. Za peníze si nakoupil čas svých modelů. Jak je vidět i z titulků jednotlivých fotografií, kde se kromě jména, místa a věku objevuje i částka, za kterou byl kdo ochoten nechat se vyfotit.

Tato série, lze říci skoro momentek, je až příběhový pohled na obyvatele Los Angeles. Všechny modely jsou muži a většina z nich je poměrně mladá. DiCorcia je fotil v různých prostředích, v laciném motelovém pokoji, před fastfoodem... Všechna tato místa se mohou zdát, jako lokality, kde zobrazená osoba pracuje, nebo bydlí. Ale u diCorciovy fotografie musíme mít na paměti, že jeho snímky nejsou založeny na skutečnosti. Opět prohazuje realitu s fikcí a naopak. A divák vrhnut do vod příjemné nejistoty, sice nic neví o souvislostech, ale na druhou stranu žádná domněnka není zakázaná...

 

Mícháním umělého a přirozeného světla diCorcia zdůrazňuje dichotomii mezi skutečností a fikcí. V roce 1993 začal pracovat na dalším souboru z ulice. Tentokrát se vzdal naprosté kontroly nad kompozicí a složité choreografie. V nových podmínkách to ani nebylo možné.

Cílem se mu stali většinou chodci na ulici, fotil je aniž by o tom věděli. Skryt jejich pohledům čekal a číhal s teleobjektivem. Většinou na nějakém lešení měl připevněný stroboskopický blesk a jakmile se osoba dostala na křížkem označené místo na chodníku, byla vyfotografována. Soubor se neomezil jen na jednu lokaci, jsou v něm obsaženy fotografie například z Berlína, Neapole a samozřejmě z New Yorku. Jedná se ve valné většině o fotografie lidí, kterých si na ulici nevšimneme, ale právě oni jsou stálí obyvatelé měst a jejich ulic. DiCorcia je jakoby vyrval z jejich území, vrhl celou naší pozornost na jednoho jediného zástupce davu, jakoby je vystavil divákovu zkoumání. Lze říci, že se vlastně, v přeneseném slova smyslu, koukáme sami na sebe. Michael Kimmelman trefně napsal v NY Times: „DiCorciovy snímky nám připomínají, že každý žijeme ve svém vlastním zranitelném vesmíru. (…) Dobré umění nám alespoň na okamžik umožňuje vidět svět jinak, a po shlédnutí diCorciových nových fotografií (soubor Heads), neminete po několik dalších hodin jinou osobu na ulici stejně povrchním způsobem.“

 

Ale ne každý byl jeho snímky tak okouzlen. V roce 2006 podal na diCorciu jistý Erno Nussenzweig žalobu za vystavování a publikovaní jeho portrétu bez svolení a za finanční profitování z ní. Snažil se zastavit vystavovaní a prodej fotografie a zároveň žádal odškodnění ve výši 500 tisíc dolarů a 1,5 milionu dolarů sankční pokutu.

Soud žalobu nakonec zamítl s tím, že v tomto případě (pouliční fotografie) jsou nad právy subjektu na jeho soukromí práva fotografa na umělecké vyjádření.

 

U většiny konstruovaných fotografií si Philip-Lorca diCorcia dělal náhledové polaroidy, tak jak to praktikovala většina fotografů před nástupem digitální fotografie. Právě z polaroidů sestává jeho projekt ukončený roku 2007 Thousand. Jak název napovídá jedná se o rovnou tisícovku políček tohoto instantního filmu.

V tomto případě se nejedná o jednotlivé fotografie, jde o celek, který se staví proti dnešnímu „zneužívaní“ fotografie digitální. V době focení na film bylo tisíc snímků velké číslo, dnes je to lehce překonávaná laťka. U diCorcii zní oněch tisíc o to zvučněji, že je umělcem, který za rok vyprodukuje průměrně dvanáct až patnáct fotografií.

Existuje ještě možnost vytvořit si vztah s jediným snímkem, ale podle jakého klíče je možné z takového množství vybírat? Tyto otázky si asi klade každý uvědomělejší pozorovatel, jenž měl možnost se na diCorciovy polaroidy podívat na některé z jeho výstav.

Ale i zde nezůstává koncept zahalen do nijak omšelých hadrů. Navíc polaroidy mají tu výhodu, že ať je námětem skoro cokoli, působí to vizuálně velmi dobře.

 

Styl diCorciových fotografií je všeobecně velmi pohledný, a v jeho snímcích lze vypozorovat podobné postupy, které používá komerční fotografie. Úloha komerčního fotografa mu je stejně blízká jako volného umělce. Po ukončení studií se živil čas jako asistent několika fotografů. Zhruba rokem roku 1984 začíná jeho kariéra jako freelance fotografa převážně pro magazíny. Začínal u Esquiru a Fortune, pak pracoval pro tiskového magnáta Condé Nasta a jeho časopis Traveller. Nyní fotí i pro The New York Times Magazine a Harper's Bazaar.

 

DiCorciovy fotografie neodpovídají běžným standardům komerční fotografie, na kterou je někdy nahlíženo jako na méně nápaditou ve srovnání s výtvarnou fotografií. Philip-Lorca diCorcia používá jeho vlastní jedinečné postupy i v tomto oboru fotografie.

Autor: Jiří Mrázek
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 1.83, hodnoceno: 6 krát.

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Osobnosti / Filmový Philip-Lorca diCorcia