Jaroslav Stehlík - Hranice určuje jen fantazie

Jak ses k matte paintingu dostal?

Celkem zajímavým způsobem. Když jsem ještě v Hradci Králové pracoval pro jednu nejmenovanou agenturu, jednu z těch menších, u kterých jsem měl tu šanci pracovat, tak přišlo první echo od firmy Liv Ducci, že by se mnou rádi spolupracovali. Avšak podmínkou spolupráce bylo moje větší vyhranění na airbrush a postprodukci.

Co ses naučil v Liv Ducci a jak tam probíhalo workflow?

V Liv Ducci jsem se naučil svojí práci dělat především velice rychle, maximálně zefektivnit všechny úkony a všechny postupy, které grafik ve Photoshopu  musí umět ovládat. Naučil jsem se tam i umění jednat s klienty. Liv Ducci sice na první pohled vypadala jako větší firma, ale např. v našem oddělení byli tak dva až tři lidé, a to počítám sebe a i šéfa, a tudíž  nebyl nikdo, kdo by dokázal všechno a měl čas to obstarávat.  Dalo by se řici, že jsem se dostal ke všem fázím vývoje, k jednání s klientem, s art directory a account managery. Tam jsem vlastně pochopil, jak celý systém reklamek funguje, na kterém jsme místě v potravním řetězci.  A někdy to není jednoduché, protože častokrát s některými lidmi člověk vychází horko těžko.

Byl v Liv Ducci někdo, od koho by ses mohl něco naučit, nějaký tvůj vzor nebo učitel?

Ze začátku byl mým učitelem můj šéf Honza Rambousek. Přišel jsem do firmy trochu jako slepý k houslím. Samozřejmě Photoshop jsem již v té době ovládal. Ještě než jsem nastoupil, tak jsem vytvořil vizuál se skateboardistou a s rozřezanými kousky. Hlavní problém byl v tom, že má efektivita byla naprosto mizerná vzhledem k času, potřebnému na konkrétní práci. Co já jsem dělal v té době převážně až dvanáct hodin, tak se ve firmě zvládlo čtyři- až pětkrát rychleji. To bylo podmíněno hlavně timingem klientů. Honza mě naučil právě tu rychlost a preciznost.

Máš nějaký zdroj inspirací nebo někoho, od koho se učíš dál a nebo již objevuješ postupy sám? Kde vlastně může retušér, grafik nebo mattepainter brát inspirace? Kde se může učit, protože já jsem na žádný takový zdroj informací ve světě nenarazil.

Nastane situace, kdy ve své zemičce buď nenalézáš servery, kde by se podobné záležitosti shromažďovaly.  I ty osobnosti, které vlastně nějakým způsobem vynikají, jsou častokrát na stejné nebo podobné úrovni jako já, tak inspiraci je možné získat především v zahraničí. Pak mohu doporučit třeba server Ads of the World, což je vlastně výběr reklam ze světa. Každý den tam vyjde minimálně pět printů, tři hrané reklamy a jedna nebo dvě reklamy do rádia, takže je to široce zaměřeno na média nebo reklamu jako takovou a dostanou se tam jen ti nejlepší z nejlepších. Jak již jsem zmínil v časopise Font, mým vzorem je fotograf Dimitri Daniloff, který svou práci zakládá na hodně, hodně podobné postprodukci, kterou se snažím dělat i já a jeho retušér Christophe Huet je naprosto unikátní francouzský tvůrce, který na svých stránkách ukazuje postupy všech postprodukcí a jejich jednotlivé  kroky. Je tam jasně vidět, že retuš ovládá naprosto dokonale a dokáže ji dotáhnout k absolutnímu fotorealismu, kdy nejste schopni rozeznat, zda konkrétní fotografie byla nebo nebyla upravená.

To znamená, že ty teď již vlastně znáš postupy, víš jak se vše dělá a jenom hledáš inspiraci na určitá konkrétní provedení. Je to tak?

Přesně tak,  jediná odlišnost v tom, co dělám já a co a jak dělají v zahraničí,  jsou zdrojová data. A to je pro mě asi největší problém, ačkoliv já osobně ho jako problém nevidím, spíše je to určitá výzva. Ze  zdrojových dat, která ke mně přijdou, musím udělat něco, co vypadá tak dobře, jako v zahraničních reklamách. Tam jsou schopni si všechno nafotit na Hasselblad, perfektně to nasvítit, perfektně naaranžovat a pak vlastně retušér dělá již naprosté minimum. Skládá vše dohromady a sem tam občas něco vyčistí. U nás ale většina reklamek nemá zažitý proces vytvoření digitální skicy. Neumí věc přesně vymyslet a pak dohnat fotografa nebo producenta do stavu, aby to udělal přesně tak,  jak si klient představuje. Tím pádem já nemám vlastně takovou šanci pracovat s kvalitními daty, jakou mají v zahraničí.

Tvůj vkus a to, jak retušuješ, se musí podřizovat fotografovi při každé práci. Jak se vyrovnáváš s tím, že pracuješ pro fotografa a že tvůj styl se musí měnit fotku od fotky? Kde je tam potom prostor pro tvoje umění a jak vyjadřuješ sám sebe?

I toto je v první řadě výzva, nedělat jednu a tu samou věc pořád dokola jedním způsobem, ale přivonět si i k jiným technikám a jiným podobám, což je pro mne velice důležité. Abych neustále měl přehled a nepřestával si osvojovat svůj rukopis. Tím, že nasaji atmosféru prací fotografů, získávám v podstatě od každého poznatky pro mne nejzajímavější. To, co mne osloví,  implementuji pak do svého vlastního rukopisu. Ale zároveň mohu i lehce oponovat tím, že i když dělám pro spoustu firem a fotografů,  tak si myslím, že můj rukopis se tam nějakým způsobem projevuje.

Kdybys viděl své vlastní práce z pohledu jiného člověka a neznal svůj rukopis, jak bys je popsal?

Určitě mám rád dynamické křivky (-tonální křivky, pozn. red.) a rozvlněné linie, což je specifické pro baroko a částečně pro začátky renesance, hlavně kombinací svícení. Právě baroko je mi blízké kvůli své dynamice, ale co se týká svícení, tak je na můj vkus již příliš temné. Renesance je zajímavá v tom, že si bere ty nejlepší prvky z baroka, ale přitom není tak utopená ve tmě. V poslední době se snažím víc a víc prosazovat to, aby všechny detaily jasně vystupovaly, ale zároveň aby bylo hned jasné, co je primární a co je druhořadé. Teď už ale nehovořím o fotografii, spíše výtvarnu jako takovém.

Někdy se mi zdá, když se podívám na tvé fotografie, že tvůj styl je v mnoha případech umělý. Čím je to dané, že lidi někdy nevypadají jako lidi, což samozřejmě předpokládám, že je záměr. Ale proč to tak je, osvětli nám to. A kde myslíš že je hranice  a kam až se dá zajít?

Primární je vždy zadání klienta. Jestli klient chce, aby výsledek vypadal naprosto realisticky, tj. aby veškeré změny, které v tom obraze jsou,  nijak nepřehlušily nebo nezměnily vyobrazení toho původního, co fotograf nebo kdokoli nafotil. Naopak jsou klienti, kteří chtějí, aby retuš byla shiny a naprosto cool. Požadují častokrát i přehnané odlesky, ať již se jedná o pleť, šaty nebo o cokoliv jiného.  To je spíše trendová záležitost. Takže kde se nacházejí limity? Myslím si, že se nacházejí vždycky u klienta.

Kdybys měl úplně volnou ruku v tom, jaké fotografie bys mohl dělat a upravovat, tak jaké jsou světy, do kterých bys rád bral lidi?

Abych pravdu řekl, tak něco mezi. To znamená vytvořit scénu, která by již od počátku byla naprosto nerealistická. Třeba v tom, kde se právě odehrává, co se v ní děje a jakým způsobem. Zároveň je třeba zachovat realistické vzezření celého vizuálu. Cílem je, aby pozorovatel uvěřil, že děj je skutečný, i když prvky nebo elementy v tom obraze jsou nereálné nebo není možné je takovýmto způsobem zachytit.

A mají ty světy, do kterých lidi bereš nebo můžeš brát vůbec nějakou hranici?

Já si myslím, že hranice je omezená jenom fantazií.

Pokoušíš se dávat do úprav fotografií i něco hlubšího? Inspiruješ se třeba nějakou mytologií, archetypy či kolektivním nevědomím?

To je zajímavá otázka. Určitě využívám všech znalostí, kterých jsem nabyl na střední škole co se týká dějin výtvarných kultur a dějin výtvarného umění jako takového. Snažím se všechny prvky, které jsem si zapamatoval, protože se mi nějakým způsobem líbily, vtěsnat do každé kompozice, když to jenom jde. Mám velice rád symbolismus a dále to, jak fungují barvy na člověka. Takže se nebráním zajímavému tónování, kdy vlastně barvy mají specifikum pro náladu nebo konkrétní emoce, které chci v pozorovateli vyvolávat. Tu a tam se nebráním ani experimentům typu psychedelických zážitků, které se občas velice nenápadně mohou v obraze vyskytovat. Např. umělec, jako je třeba Dalí mě určitě oslovuje a nebojím se podobných záležitostí.

Popiš nám za prvé svojí pracovní techniku, kterou používáš a potom svůj pracovní postup.

Moje nejoblíbenější technika je digitální malba. Snažil jsem se oprostit od všech možných funkcí ve Photoshopu, které umožňují přidávat jas, kontrast a jakkoliv deformovat původní data. Moje postprodukce je nyní založena na vytváření nových dat pomocí malby. Tím docílím daleko lepšího výsledku a nikterak mě to neomezuje, ba naopak. Hlavně ta data ještě mohu posunout dál a zlepšit jejich kvalitu. Klasickými nástroji ve Photoshopu vždy dochází k určité degradaci, ale v digitální malbě je to naopak vytváření dat. Můj pracovní postup jsem již častokrát zmiňoval. Musím si nejdříve utřídit v hlavě, co vlastně chci udělat. Dokud nemám nápad, nějaký vizuál a konkrétní myšlenku, tak vlastně nemohu začít pracovat. Hraním si a experimentováním nedocílím nikdy ničeho. Když si představu hned na začátku nedám dohromady, všechny prvky, které chci a jak chci, aby tam vlastně vypadaly, tak výsledek nikdy nebude podle mých představ. Experimenty jsou dobré možná tak na techniky nebo opravdu na nějaké „ujeté“ záležitosti.

Když si tedy ujasníš v hlavě pracovní postup, tak co následuje dál?

Následuje vyčištění kompozice, celá scéna musí být pokud možno křišťálově čistá. Odstraní se všechny rušivé elementy, které klient ve vizuálu nechce a snažím se vlastně dohnat práci, kterou přede mnou třeba někdo nějakým způsobem zkazil nebo neměl na to dost času. Ať již se jedná o stylisty, vizážisty nebo o některé fotografy, či přímo reklamky, které dodaly pouze špatná data. Když všechno sedí jak má a kompozice je podle klientových představ, začnu přemalovávat,  pokud klient chce nebo je na to dostatek času, celou scénu.  Nebo použiji jenom airbrush a zvýrazním pouze světla a stíny. Tím dodám  klasickou dramatičnost do záběru. Když již jsem s airbrushem nebo malováním spokojen, tak přecházím do další fáze a tou je grading. To je vlastně poslední a nejdůležitější fáze, kdy celou scénu zapeču do jednotného vizuálu. Grading hodně ovliňuje to, jak má výsledek vypadat. Jestli jako syntetická malba nebo jako klasická fotografie, pořízená nějakým analogem na klasický film. O tom všem rozhoduje vždycky finální grade.

Popiš nám ještě svojí konfiguraci nebo stroj, na kterém pracuješ a software, který používáš.

Můj počítač, který jsem si složil v polovině tohoto roku, jsem sestavil tak, abych nikdy nebyl omezen daty, která se ke mně dostanou. Např. když mi někdo pošle nejvyšší rozlišení z Hasselbladu v l6ti bitech, nedej bože i ve větší bitové hloubce, třeba při skenování negativu, tak mám možnost soubory zpracovávat téměř v realtimu ať již mají třeba 10tisíc na 10tisíc pixelů a jsou třeba v 16ti bitové hloubce.  Také díky tomu, že vlastním Core i7  na 2.6ghz, což je čtyřjádro s hyper-threadingem, dále 12gb RAM, které jsou právě potřeba pro takto velikánské a náročné printy a samozřejmě  RAIDové pole. To je  třeba průběžně aktualizovat a doplňovat. V současné době sice mám 5ti terabajtové pole, ale musím ho neustále aktualizovat kvůli zálohování a spolehlivosti, abych nepřišel o data, protože to je v branži naprosto nepřípustné. Stalo se mi to dvakrát a nechtěl bych, aby se to opakovalo. Dále pracuji na dvou monitorech, preferuji začku Eizo, protože zde se můžu vždycky naprosto spolehnout na stoprocentní podání barev a na správnou gama korekci.  Tiskaři si mohou být na 100 procent jisti , že pokud mají vyladěné  mašiny tak, jak mají být,  data ode mne vždycky budou odpovídat tomu barevnému profilu, který mi dodali. A samozřejmě širokoúhlý tahlet Wacom A5 , který se mi vejde na stůl. A4 by nebyl už tak pohodlná pro moji pracovní plochu, kde mám ještě další náčiní.

Ještě bych se chtěl zeptat poslední otázku. Máš nějaké techniky, které by ses chtěl v blízké budoucnosti naučit a nějakou vizi, kam se bude tvoje tvorba ubírat dál?

Rád bych se ještě zdokonalil v airbushi a hlavně ten celý proces zoptimalizoval vzhledem k rychlosti. Touto technikou se zabývám cca půl roku intenzivně, a zatím si nemohu řici, že bych byl úplně nejrychlejší, i když samozřejmě klientům to stačí. Chtěl bych být rychlejší a docílit daleko lepších a realističtějších výsledků. Abych obhájil vlastně svojí dosavadní práci, tak je to hlavně kvůli tomu, že když máte třeba stoprocentní výřez na určitých místech, tak aby použitý airbrush byl naprosto dokonalý a výřez vůbec nebyl poznat. Někdy díky velkému časovému tlaku klientů nemám vždycky úplně dost času, pohrát si s touto technikou tak, jak bych právě chtěl.

Moje vize je, do budoucna vytvořit produkci, která bude fungovat způsobem podobným jako práce Dimitri Daniloffa a Christophe Hueta. Ať již se jedná o precizní přípravu samotných dat jako je fotografování, pořizování snímků a celých kompozic, až po samotnou postprodukci, která bude na perfektní úrovni. Přesně celý tenhle workflow bych nějakým způsobem chtěl dát dohromady, a upřímně, ať již si budu fotografie dělat sám, nebo je budu dělat s člověkem, který je bude schopen tímto způsobem pořizovat, tak pak budu spokojený.

Je ještě něco, o čem bychom měli vědět?

Klienti by se měli určitě polepšit. A to v tom smyslu, že by  neměli bát investovat do hi-endových reklam, a to ať už se jedná o samotnou produkci a nebo následnou postprodukci. Myslím si, že každý z nás se určitě raději podívá na nějaký obrázek na billboardu, na internetu nebo kdekoliv na citylightech, který má smysl. Ať už se to týká samotného nápadu nebo konkrétního provedení a realizace. Taková reklama  prodává určitě víc, než když klient jenom umístí název své firmy někam na citylight a domnívá se, že zákazníci si ho zapamatují jenom tím, že ho uvidí milionkrát za den. O dalších věcech, které chystám, se zmíním jenom náznakem. Asi v polovině příštího roku proběhne vernisáž, pro kterou nafotím velmi zajímavou, unikátní sérii snímků. Chci ale, abyste se nechali překvapit a mlčky se těšili na to, co přijde.

• Rozhovor s Tomášem Třeštíkem: Fotky až na dřeň
• Jak fotí akty Robert Vano: Reportáž z workshopu
• V zákulisí reklamního focení - část 2. - focení
• Jak vybrat správná světla - část třetí
• Jak vybrat správná světla - část druhá
• Jak vybrat správná světla - část první

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole: