Paolo Roversi - Intimní portréty

Dnes dvaašedesátiletý Pařížan narozený v italské Ravenně inklinoval k malbě světlem už od svého dospívání. Jako u mnoha jiných, i u Paola vše odstartoval klasický příběh: roku 1964 dostal do ruky fotoaparát během rodinné dovolené ve Španělsku - a už mu v ní zůstal. Po návratu se zavřel do sklepa a nadšeně se věnoval vyvolávání filmů... Přelom z pouhého koníčku na vážný zájem nastal při jeho setkání s lokálním ravennským fotografem Nevio Natalim. Dlouhé hodiny strávené v jeho ateliéru umožnily Roversimu proniknout do světa kolem stisknutí spouště mnohem hlouběji.

Počátkem 70tých let se pomalu měnil v profesionála. Spolupracoval s Associated Press jako reportážní fotograf, ve stejné době si také otevřel se svým přítelem Giancarlo Gramantierim své první portrétní studio, zaměřené na podobenky místních celebrit. V roce 1971 se náhodou setkal s tehdejším legendárním art directorem Elle Peterem Knappem, na jehož pozvání odletěl o dva roky později do Paříže. Ve městě umělců už zůstal. Nějakou dobu se stále ještě věnoval dokumentární práci, pod vlivem svých přátel ovšem stále více směřoval k módě. Hlavní úlohu v této přeměně sehrála práce asistenta pro Brita Lawrence Sackmanna. Podle Paolových vzpomínek byl Sackmanna pro své pomocníky doslova postrachem, avšak pro něj především učitelem, který ho vedl ke kreativitě. Roversi začal svoji vlastní profesionální dráhu módního fotografa malými kousky pro Elle a Depeche Mode, první velký editoriál si schoval pro magazín Marie Claire. Nevynechal ani spolupráci s prestižním Vogue, ovšem velká část jeho díla se objevuje v katalozích návrhářů, například Christiana Diora, Yohji Yamamota a především Romea Gigliho.

Fotografie Paola Roversiho se pro svůj zcela jasný rukopis jen těžko zamění s tvorbou kohokoliv jiného. Nic jiného než ženská jemnost, móda i akty stále působící dojmem portrétu. Ani originálnost jeho techniky nemůže zůstat bez povšimnutí. Málokdy fotí mimo studio. Pro většinu své práce používá velkoformátový polaroid, ačkoliv tvrdí, že se necítí limitován touto technikou - fotí i s Leicou, Rolleiflexem, Linhofem či ruskou plastovou hračkou Holga, jeho oblíbencem stále zůstává stařičký Deardorff 8x10. Nechává prostor dlouhým expozicím, jen velmi vyjímečně posune čas pod čtvrtinu vteřiny, naopak nadšeně požaduje po modelu stejnou pozici dokonce i desítky vteřin. Tato záležitost má své kořeny v počátcích fotografie, kdy možnost krátké expozice v podstatě neexistovala a podle Roversiho pohledu, výsledné obrázky působily mnohem hlubším dojmem. K dosažení tohoto cíle mu také občas pomáhají shiftové či jinak upravené objektivy, málokdy jsou obrysy foceného subjektu ostře vyřezány, spíše se rozplývají v mléčné mlze.

Samostatnou kapitolou Paolova světa fotografie je bezesporu jeho chápání světla. Neuznává příliš narcistickou snahu o totální vládu nad všemi paprsky, hlavním zdrojem nasvícení nazývá Slunce. Nepracuje se záblesky, daylight doplňuje filmovými HMI světly. Snaží se nalézt cestu k porozumění světlu, zachytit dojem z něj. V jeho ateliéru na 9 rue Paul Fort v Paříži hraje první housle obrovské okno. Výjimku a naprostý protiklad představují fotografie, jež tvoří v naprosté tmě pomoci baterky Maglite (ano, je to ta samá, kterou používali Mulder a Scullyová v Aktech X). Rozmýšlí nad tím, jak dlouho nechat umělé světlo na které části scény, z jakých stran, jak intenzivně. Ve výsledku je ovšem hlavní podíl přenechán náhodě. Podle jeho slov si s baterkou v ruce přijde jako malíř před bílým plátnem.

Modelky z Roversiho fotografií jakoby ztělesňovaly charisma. Nepůsobí dojmem prázdné loutky, divák má pocit, že se skrz jejich oči - fotografovu specialitu - dívá přímo do jejich duší, přehrává si jejich osobnost. On sám pokládá komunikaci s modelem za neskutečně důležitou. Podle zlých jazyků možná i velmi intimní komunikaci. Potvrzenou informací však je pouze velmi silná atmosféra v průběhu focení, Paolova schopnost modelky snadno uklidnit a získat si jejich důvěru. Některé se potom na jeho fotografiích objevují opakovaně, příkladem za všechny může být Američanka Guinevere Van Seenus z IMG (fotografie v záhlaví), které dokonce loni po více než dvanáctileté spolupráci věnoval celou výstavu v New Yorku.

Součtem všech jeho zvyků a libůstek vznikají fotografie spíše z pohádek a příběhů, než z módního světa. Zanechává prostor pro emoce a pocity více než kdo jiný. Příliš se neobjevuje v magazínech v rubrikách typu „Ze světa celebrit“, o své práci a technice však rozpráví často a sám se s nadsázkou označuje jako „nesofistikovaný fotograf, tvořící sofistikované fotografie“.

1. Paolo Roversi - Intimní portréty právě čtete

• WORKSHOP S PATRICKEM CHAUVELEM a jiný pohled na válečný dokument
• Jarní H&M s ikonickými klasikami a Lanvinovské překvapení
• SHOOTING FASHION STARS #2
• SHOOTING FASHION STARS
• Gareth Pugh / módní polobůh
• ABECEDÁŘ MÓDNÍCH FOTOGRAFŮ V ČR
• MÓDNÍ TRENDY FALL/WINTER 2010

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole: