Rozhovor s Tomášem Třeštíkem: Fotky až na dřeň

Jak jsi se dostal k focení?

Více méně náhodou. Na gymnáziu jsem založil s kamarády školní časopis, do kterého jsem začal fotit. Tehdy jsem tuto aktivitu ještě necítil jako nějaké poslání či umělecké nutkání, to přišlo později. Po maturitě jsem se hlásil nejdříve na žurnalistiku, tam mě nevzali. Měl jsem pak rok pauzu a toto období jsem využil ke studiu na FAMU, kam jsem se potom i dostal.

Na FAMU jsi začal studovat s tím, že chceš fotit reportáž?

Začal jsem s dokumentem a baví mě dosud, ale s tímhle žánrem se tu člověk těžko uživí. Někdy ve druhém nebo třetím ročníku jsem začal fotit během natáčení reklam. V té době tady byl reklamní boom, jezdili sem točit cizí producenti. Během mé účasti na festivalu FAMU, se mi neočekávaně ozval kamarád se žádostí nafotit jim natáčení a já jsem souhlasil. Ptal se mě, jakou finanční odměnu bych si za to představoval. Neměl jsem ani ponětí, tak jsem se různě ptal lidí po chodbách, až jsem od jednoho známého vysondoval, že mi dají asi 1000,- za den, takže dva tisíce jsou odpovídající, abych mohl případně ještě jít s cenou dolů. Ale než jsem sám stačil cokoli říct, kamarád zavolal s tím, že mají na to 4.000 na den a jestli mi bude vyhovovat. Samozřejmě jsem souhlasil. Postupně jsem začal zpracovávat fotky z natáčení do takových mini-knížek, které jsem hned po natáčení odevzdal. Začínaly představením účinkujících, jednu rovinu tvořil příběh reklamy, ve druhé pak se promítala chronologicky historie natáčení…

Působí to dojmem, jako když vyprávíš film.

V podstatě ano. Byli z toho úplně nadšení, protože odtud odjížděli jen s natočeným materiálem, a ode mne dostali navíc ještě památku i v této podobě. Od té doby jsem měl zhruba tak 150 zakázek na tento typ práce, a díky tomu jsem získal poměrně hodně finančních prostředků. V té době jsem studoval ve třetím ročníku na FAMU a vydělal jsem si na špičkovou techniku a foťáky, takže jsem si je nemusel na rozdíl od ostatních půjčovat. Kromě zahraničních hostů se začali objevovat i zástupci české produkce, kteří mě při práci často viděli a znali i moje fotografie, takže jsem vstoupil trochu do povědomí. Následně jsem vydal knížku o reklamě: „Osobnosti současné české reklamní a módní fotografie“. Publikace zaujala Darka (-Darek Kurka, zakladatel studia Daiben, které zastupuje některé z předních českých fotografů), který kromě fotek ocenil i ten nápad a ozval se mi, že by mě rád zastupoval.

Techniku svícení jsi se učil průběžně během práce nebo od někoho konkrétně?

Technika svícení při natáčení je vlastně ta nejlepší škola, jakou můžeš mít. Donutí Tě to přemýšlet o tom, jak pracovat se světlem, jak dosáhnout určitých efektů – jedno jestli lampičkou nebo použiješ blesk. Paralelně s tím jsem se pak ještě učil ve škole, kde jsme na toto téma měli také různá cvičení, jak nasvítit třeba zátiší, nahou modelku atd. Nově nakoupené foťáky a světla jsem samozřejmě hned začal testovat při focení různých svých nápadů, holek atd.

Měl jsi v té době nějaké vzory?

Upřímě spíš ne, uřčitě ne v reklamní fotce. Měl jsem spíš ideové guru – bavilo mě sledovat jak kdo jaké věci dělal, ale nebylo to v komerční sféře.

V jaké sféře to bylo?

Líní se mi, jak Bohdan Holomíček dělá dokument, to je pro mě takový můj vzor. Oslovuje mě také práce Adama Holého. Nedá se ale říci, že by mě to nějak výrazně ovlivňovalo. Mým handicapem je, že jsem nikdy nikomu neasistoval, přišel jsem z druhé strany. Kluci, kteří někomu asistovali měli hodně věcí usnadněných. Já jsem dělal plno chyb zbytečně, jelikož nebyl nikdo, od koho bych se potřebné triky naučil. Ať už se to týkalo nákupů techniky či focení. Např. jsem utratil zbytečně 400 000 za foťák Mamiya, místo abych si koupil rovnou Hasselblad. Neznal jsem tehdy fotografy typu Gorana (-Goran Tačevski, v současné době nejdražší český reklamní fotograf), a tohle mě trošku mrzí. Stýkal jsem se více s dokumentaristy, proto foťáky na tuhle práci jsem měl dobře zmapované, ale tam know-how není o tom, co máš a jak cítíš, ale jak přemýšlíš. 

Jak Tě nyní ovlivňuje dokumentární myšlení v reklamě a komerční fotografii?

Ten rozdíl se projevuje hlavně v tom, že mozek se naučí vidět fotky rychleji. Mně se třeba daří dělat super image banky. Teď vytvářím asi čtvrtou image banku, jsou to ohromné joby a myslím si, že důvod proč mě Darek nikdy nepustí je to, že fotím rychle. Nafotím spoustu záběrů, ze kterých pak lze vybrat ten nejdokonalejší snímek, a ve finále je z toho vynikající image banka. Práci na dokumentu zas až tak neodlišuji.

Pro mě reklamní fotka znamená, že si všechno nastavím tak, jak já potřebuji - všechny lidi, rekvizity, kdežto u dokumentu je postup úplně opačný – tam si nemohu nastavit v podstatě nic – kromě sebe. Jak to vnímáš Ty?

Myslím si, že image banka je tím lepší, čím je přirozenější. Samozřejmě, že si vybereš estetické detaily, světlo atd. Když děláš image banku, kde jezdí kluci na kolech, tak je necháš volně jezdit, ale nacvakáš to tak, aby fotografie byly hezké. Já se snažím zapojit hodně i okolí. Nechám lidi postavit se podle jejich představ, a ve finále do scény moc nezasahuji.

Ještě bych se rád vrátil k Tvé knize – co Tě vedlo k tomu, zpracovat publikaci o módní reklamní fotce?

Původně jsem to psal jako svou diplomovou práci, ale vyhodili mě s tím.

Proč?

Prostě jim vadilo, že jsem při studiu pracoval a vydělával dost peněz, měl jsem mnohem dražší vlastní vybavení, než bylo ve školním trezoru vůbec k dispozici; vnímali mne jako nafoukaného floutka nebo jsem možná v té době i takový byl - tak mi to prostě jak se říká „dali sežrat“. Ale současně musím podotknout, že diplomka nebyla zase nijak zázračná – zvolil jsem nejjednodušší způsob, jak ji pojmout a zpracovat. Psal jsem na téma, jak u nás funguje reklama a k tomu jsem zpracoval medailony asi patnácti fotografů. Zároveň byl i trochu problém s chemií, kdy se mi nechtělo učit se zpaměti složité chemické postupy a děje probíhající při vyvolávání Polaroidu. Měl jsem v plánu naučit se to až těsně před zkouškou, a nějak to nevyšlo. Spoléhal jsem taky tak trochu na to, že se tradovalo, že tuhle zkoušku dají všem. Bohužel, opakovat se zkouška mohla až za rok. V tomto ročním volnu přišla nabídka od Adolfa Ziky – jednoho ze série patnácti fotografů, se kterými jsem při tvorbě diplomky spolupracoval. Viděl mou práci jako celek, velmi ho zaujala a rozhodl se ji vydat. Měl jsem rok času a považoval jsem jeho nabídku za zajímavou, tak jsem souhlasil. Byla to příjemná zkušenost, a navíc, nebylo to riskantní, protože jsem participoval pouze svou prací.

Co Ti dalo setkání se všemi těmi fotografy, obohatilo Tě to nějak?

Samozřejmě, jsou to zajímaví lidé a pracovat s nimi je vždycky přínosné a zábavné.

Přejděme k reklamní fotografii, kterou nyní děláš. Máš pocit nějakého vývoje, je někdo, kdo Tě inspiruje a ovlivňuje, a pokud ano, tak v jakém směru?

Jednu dobu jsem spadl to takového kolotoče reklamy, že jsem fotil jednu zakázku za druhou a nezbýval mi čas na nic jiného, přestal jsem úplně fotit i svoje věci. Bylo to spojené i s velkým stresem. Nastalo období, kdy jsem několik dnů pracoval, pak jsem se opil a tři dny nedělal nic a tak dokola. Je těžké z toho vybřednout, protože máš skvělé peníze, práce je v pohodě, musíš si jen ohlídat, aby ses neopil před focením, ale na plac přišel svěží… Po nějakém čase mi ale tenhle životní styl začal dost vadit. Naštěstí v té době přišla z Reflexu nabídka ke spolupráci – to mě probralo a je to pro mě skvělá pracovní příležitost. Mě nebaví moc fotit módu – třeba dělat fotky pro Ženu a život, kde se např. více hledí na svetr než na výraz a pózu modelky atd. Proto jsem také odmítl nabídku na spolupráci s Elle a podobnými typy časopisů, nejsem zkrátka na to stavěný. Tamní tanečky kolem módy mně vždycky připadaly falešné a špatné – mě baví zkrátka jiné tanečky, i když jsou třeba také falešné a špatné, ale víc mi sedí. Ovšem trvalo mi nějakou dobu, než jsem si to jasně uvědomil. Mám pocit, že v Reflexu jsem se našel a jsem tam spokojený. Směr, kterým bych se rád ubíral, je být dobrý portrétní fotograf typu Leibovitz a LaChapelle – stylizace tohoto typu, plus paralelně s tím dělat dobrý dokument.

Vzpomínám si, že před nějakou dobou byl Tvůj idol Terry Richardson – to je zas trochu jiný styl nežli Leibovitz nebo LaChapelle.

Richardson tvorbu posunul trochu do komerčního světla a já v tom tu jeho upřímnost a syrovost stále cítím. To je věc, kterou se snažím také uplatnit, i když v tom zatím nejsem tak dobrý jako on. Zastávám názor, že není možné se do reklamy nějak extrémně promítat. Můj vklad je takový, že když fotím image banku, tak ji dělám jako svůj lepší dokument. Při zakázce pro Komerční banku přistupuji k portrétům zaměstnanců podobně, jako kdyby byli mediálně známí jako např. Karel Gott, a snažím se do toho nějaký náboj dostat. Reklama je vlastně taková výplň mezi dokumentem a inscenovanou fotografií.

Mně je přístup dostat se při focení až na dřeň a hodně do hloubky cizí, rád bych se proto zeptal, odkud tohle u Tebe pramení?

Kolem nás je spousta hezkého i nehezkého, ale přitom reálného, a chci to fotit tak, jak to je. Nechci nic inscenovat. Ty si třeba vezmeš jako inspiraci film, což mně připadá jako povrchní, je to vizuální estetika, která je super pro módu, respektuji to, ale nepracuji tak. V dokumentu na tohle není moc místo. Stylizace, kterou bych mohl použít, musí vycházet z foceného objektu, nesmí být uměle vytvořená a vytržená z kontextu a reality. Například fotografie Leibovitz a její stylizace Keitha Haringa v pomalovaném pokoji. Některé stylizace jsou velmi efektní, ale kloužou jen po povrchu (př. fotka hlavy Leoše Mareše v Reflexu, nasazená na slepici, co snáší zlaté vejce), a je to vlastně o ničem. Nedostaneš se pod slupku. Mě baví o námětu přemýšlet, ale ne vždy se daří dotáhnout věc podle mých představ. Je tak pět, spíše tři fotky, se kterými jsem opravdu spokojen.

Nedávno jsem fotil Sagvana Tofiho, ale pojal jsem to jinak, nežli jak ho většina lidí má zafixovaného. Vyfotil jsem ho, jak jde blátem po lesní cestě a pomalu se vynořuje z mlhy. Jakoby vycházel z polotmy minulosti a mířil do současnosti. Tak za tímhle portrétem si stojím. Jsem přesvědčený, že většina diváků vždycky vycítí opravdovost a ocení ji. V tomhle je pro mne důležitý facebook a jejich reakce. Tam respondenti speciálně tuhle velmi jednoduchou fotku, svícenou jedním světlem, velmi slušně ocenili. Na rozdíl od celkem efektní fotky, která vznikla ve spolupráci s Tomášem Mullerem a byla publikovaná v posledním čísle časopisu Longevity. Atraktivní herečka na fotografii byla umístěna do vodního prostředí, ale odezva od lidí veškerá žádná. Právě z toho mám obavy, že přílišná stylizace diváka neosloví. Myslím si, že portréty zajímavých lidí není třeba přebíjet přílišnou stylizací. Například Sandra Nováková vyfocená ve stejném časopise ve stylu komiksu Sin City. Bylo to super krásné, ale vůbec to nebyla Sandra taková, jaká ve skutečnosti je. Dobré jako reklama na energetický nápoj nebo na horské kolo, ale vinou použité formy v tom portrét Sandry úplně zanikl.

Já vidím v postprodukci a stylizaci veliké možnosti, je super o tom vědět, je dobré vědět, že můžeš, ale v mojí práci to není moc použitelné. Já jsem nejdál v postprodukci zašel v případě fotky Marty Issové, kdy jsem ji posadil na nějakou sochu na mostě, ale jen tak zlehka, aby si divák kladl otázku, zdali tam opravdu sedí či ne.

A co třeba fotky, které dělá Eugenio Recuenco, znáš jeho tvorbu? To je podle mne člověk, který fotí módu způsobem, který mne fascinuje. Tak co myslíš, nejde to propojit – postprodukce a stylizace s tím co děláš Ty?

Jde, určitě je to možné, a já se o to i snažím, ale podle mne tady jde hlavně o míru použití, a jak odůvodníš, proč to děláš. Aby výsledek nestál jenom na tom. Nesmí vzniknout jen efekt pro efekt – což podle mne byl trochu problém například magazínu Longevity. Jako příklad mohu uvést práci, kterou jsem fotil – vymyslel to celé Tomáš Muller a inspiroval se filmem Hlubina. Je to takový příběh, asi sedm fotek manželky režiséra Menzela - herečku odtáhnou někam medúzy. Ale podle mne lidi zajímá film Hlubina, a nezajímá je nějaká Olga Menzelová, tažená medúzami do neznáma. Samozřejmě, že mě tenhle styl práce také zajímá, musím ale znovu zopakovat, že se trochu obávám nesprávného použití této techniky, nelze na tom stavět a hrozí nebezpečí tzv. efektu pro efekt. Na mě pak většina těch fotografií působí chladně. Vidím za tím ty hodiny strávené u počítače. Z toho kvanta věcí, které jsem viděl, byl jen zlomek těch odvázaných. Má to jistě svoje místo v módě i v některé reklamě. Publikum je ale speciálně na reklamy citlivé, a přestože byl v reklamě jeden čas boom takovýchto fotek, nyní tento trend klesá, a lidi chtějí spíše klasické fotky. Což je vlastně pro mě dobře.

Když fotíš různé sociální skupiny lidí, máš některé z nich více v oblibě, pracuješ s některými raději?

Podle mne ideální a nejlepší materiál co můžeš mít, jsou herci. Nejhorší jsou modelky.

Proč?

V mém případě, aby se mi dobře fotilo, tak mě to musí bavit. Neumím fotit věci a lidi, kteří jsou mi odporní. Třeba skiny. Fotka by měla být estetická, takže i když děláš dokument, přemýšlíš o kompozici, o tom, jak dostat do záběru hezké světlo. Třeba Katka, ta feťačka se fotí super, tu holku mám rád. Pokud máš dostat obstojný výraz z nějaké stupidní modelky, tak to nejde, ale když fotíš dokument o tom, že modelky jsou tupé, tak to jde, protože je to fakt, je to na nich vidět, a tudíž se to fotí dobře.

Koho fotíš nejraději?

Svojí přítelkyni. A psa.

Jaké máš plány?

Od roku 1998 si fotím nepřetržitě takový deník. Má podle mě velkou výpovědní sílu jako celek, jednotlivé fotografie takový efekt nemají. Chtěl bych tento materiál zpracovat a vydat jako kompaktní soubor. Ještě se zamýšlím nad strukturou tohoto dokumentu. Hledám cestu, jak jej uchopit a vytvořit tak, aby byl zajímavý i pro ostatní.

Chci se vyhnout tomu, aby to vypovídalo jen o mé osobě. Jako odstrašující případ je pro mě nedávno vydaná publikace Adolfa Ziky – přesně tak bych svoji věc udělat nechtěl. Další téma, které vnímám jako nevyčerpané, a které mne hodně zajímá a baví je již zmiňované graffiti. Znám se s představiteli tohoto směru celkem dobře, fotím je a moje práce vycházejí v jejich časopisu Click magazín. Příští rok mám v plánu završit dva roky své práce v Reflexu výstavou nafocených portrétů.

Děkujeme za rozhovor

• Jak fotí akty Robert Vano: Reportáž z workshopu
• V zákulisí reklamního focení - část 2. - focení
• Jak vybrat správná světla - část třetí
• Jak vybrat správná světla - část druhá
• Jak vybrat správná světla - část první
• Jaroslav Stehlík - Hranice určuje jen fantazie

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole: