« zpět corbijn-cover

Většinou černobílý Anton Corbijn

Anton Corbijn je známý a uznávaný hlavně jako portrétní fotograf, který více jak třicet pět let fotí hudebníky, herce, režiséry a další umělce. Již dlouhou řadu let je dvorním fotografem například Depeche Mode nebo irských U2.
21.04.2010Osobnostiautor: Jiří Mrázek

Od roku 1989 vydal více jak deset fotografických publikací. Vedle fotografie se věnuje i navrhování obalů desek a od roku 1983 natočil přes osmdesát krátkých filmů, videí a videoklipů. V roce 2007 dokončil film Control o zpěvákovi z kultovní kapely Joy Division Ianu Curtisovi.

Paradoxně to nebyl žádný vizuální impuls, co Corbijna přivedlo k fotografování. Byla to jeho vášeň pro hudbu. Historie toho, jak se Anton Corbijn dostal k foceni zní až fantasticky. Náhoda tomu chtěla, že jednou neměl s kým vyrazit na koncert místní kapely jménem Solution. Do města, kde se koncert konal se nedlouho před tím přistěhovali, ještě se s nikým naznal a tak si od svého otce, aby to nevypadlo že nemá s kým jít, půjčil foťák. „V zásadě jsem si ho vzal, abych se dostal blíže k muzikantům a nevypadal u toho jako idiot”, vzpomíná na své první focení. Odvážným štěstí přeje. Fotografie z onoho koncertu se rozhodl zaslat do redakce lokálního magazínu, kde mu k jeho překvapení okamžitě tři otiskli. V té době mu bylo sedmnáct let. Úspěch ho samozřejmě povzbudil a představa, že by se mohl stát „rockovým” fotografem byla více než lákavá.

Z tohoto vytáhlého mladého kluka se postupem doby stal fotograf, kterému k jeho vzestupu pomohla hudba, vztah to ale nebyl nikterak jednostranný. Fotografiemi skupin a jejich frontmanů se etabloval jako vynikající portrétista, který navíc pracuje v dokumentárním tempu. Nepotřebuje nákladné produkce, jeho snímky vznikají jen několik minut. Rychlost byla v začátcích Corbijnovy práce velmi důležitá. Nizozemí odkud pochází, není z pohledu hudebního průmyslu nikterak důležitá země. Corbijn chtěl fotit známé kapely, ty kapely, které se mu líbily. Pokud jsou hudebníci na turné, většinou nemají chuť ani čas se někam chodit fotit do ateliéru. Když Corbijn tyto muzikanty fotil, měl většinou jen několik málo minut, a před focením si musel dobře vybrat kulisy, do kterých chtěl snímek zasadit. Tato vlastnost, bleskurychle se rozhodovat, byla v počátcích jeho kariéry rozhodující.

Úspěch vede k dalšímu úspěchu. Zhruba po dvou letech po koncertě, kde se „schovával“ za svým půjčeným foťákem byly Antonu Corbijnovi publikovány další fotografie. Po čase se jeho snímky z koncertů začaly pravidelně objevovat na stránkách největších nizozemských novin. Zásadním krokem jeho kariéry bylo rozhodnutí přestěhovat se Londýna. Tomu předcházelo přerušení studia (fotografie) v holandském Haagu a osmiměsíční zkušenost asistovaní jinému fotografovi.

Ten, kdo Corbijna v roce 1979 přesvědčil, aby se přesunul do britské metropole, ho ovlivnil na celý následující život. Byl to zpěvák skupiny Joy Division Ian Curtis, o kterém v roce 2007 natočil oceňovaný film Control. Corbijn se do hudby Joy Division tak zamiloval, že prostě musel být poblíž nich. První fotografie, které v Anglii vytvořil byly právě Joy Division. Tato kapela nepůsobila jen na Corbijna, i přes její krátké trvání (čtyři roky) zakončené sebevraždou Iana Curtise v roce 1980, se nesmazatelně zapsala do dějin a její vliv lze srovnávat například s Nirvánou, se kterou Corbijn také spolupracoval. Na odkaz Joy Division následně navázala New Order, kapela jež vzešla ze zbylých členů Joy Division.

V sedmdesátých a osmdesátých letech Anton Corbijn nefotil jen Iana Curtise a koncerty jeho kapely. Jak toto období sám popsal: „fotil jsem lidi a jejich prostředí“. Cílem Corbijnova objektivu a zájmu byli v té době hlavně muzikanti, jako například John Martyn, Steely Dan nebo David Bowie. „Toto celé období nazývám pohled zvnějšku dovnitř. Málokdy jsem se na focení nějak připravoval. Moc jsem v té době nevěřil svým nápadům, neměl jsem žádná světla ani asistenta. Zcela jsem spoléhal na místo, kde jsem fotil, hodně intuice a nervózních řešení, ale nějak to většinou prostě fungovalo,“ popisuje Corbijn pocit z této periody.

V druhé polovině osmdesátých let se, jak to u fotografů často bývá, začal Anton Corbijn zabývat pohyblivým obrazem, kde už si tvůrce jen s atmosférou místa nevystačí. Jeho videa a zároveň i fotografie, začala být kladně přijímána, což mu zvyšovalo sebedůvěru, která mu dodala odvahy začít konstruovat své obrazy, začleňovat je do určitého prostředí a vytvářet tak specifické fotografie. Tuto periodu nazývá Corbijn „pohled dovnitř z vnitřku“. Aby změnu svého vidění a tvorby umocnil, vyměnil i fotografický formát, se kterým pracoval. Do té doby fotil na kinofilm se svým Nikonem. Pořídil středoformátového Hasselblada, se kterým se odebral do Los Angeles, „dostat do svých fotek trochu slunce“.

Jednoduchý a nenáročný styl, kterým Corbijn fotil na začátku se nezměnil. Jeho filozofie je jednoduchá: žádný stativ, žádné studio, jen přirozené světlo a foťák v ruce . Tomu odpovídá i vybavení, jaké většinou používá; dva středoformátové Hasselblady (501CM a 503CW) a k nim většinou jen tři objektivy (60, 80 a 120 mm).

„Protože vždycky fotím z ruky, někdy se mi v pozadí objeví objekty, o kterých jsem nevěděl. To je pro mě součást kouzla (fotografie) – nechci, aby moje fotky byly moc klinické. Jen velmi vzácně například fotografie ořezávám.“

Rozhodl se být svým vlastním pánem a pracuje jen s velmi malým „týmem“ lidí, má jednoho asistenta na focení a jednoho osobního asistenta, který mu vyřizuje agendu.

Se změnou formy jeho fotografií šla ruku v ruce i změna obsahu. Rozhodl se fotit všechny umělce, kteří ho nějak zajímali. Přes snímky Clinta Eastwooda, Isabelly Rossellini, Allena Ginsberga, Stephena Jay Goulda nebo Martina Scorsese se „stal trochu silnější v dělání a získávaní pravé fotografie“, jak toto své stadium popsal. Tyto fotografie vyšly v publikaci Star Trak (1996).

Na konci devadesátých let Corbijna znechucovalo, co se dělo s celebritami, i s těmi, ke kterým měl vztah. Jejich tváře okupovaly obálky časopisů, které neustále dokola omílaly tatáž témata. „Veškeré tajemství, které je obklopovalo zmizelo.“ Přestalo ho bavit fotit je, už nebylo co fotit. Dostal se do nudného kruhu, ze kterého vedla naštěstí cesta ven. Znuděn seriózností své práce se vrhl na zcela jiná témata. Inspirován Cindy Sherman začal fotit série falešných filmových zátiší. Ta fotil na svou Leicu s malým bleskem na speciální film Polapan (monochromatický film, podobně jako Polaroid, sám se za cca dvě minuty vyvolá). Fotografie pak byly tištěny jen v modré a červené, vypadaly jako staré filmové plakáty ponechané na slunci. Na tomto projektu spolupracoval s herci jako například Keithem Richardsem, Robertem De Nirem, Catherine Deneuve, Tomem Waitsem nebo režisérem Larsem von Trierem. Od těchto inscenovaných zátiší je to jen kousek k natáčení vlastního filmu. Prvním byl v roce 2007 výše zmiňovaný Control a nyní natáčí podle knihy A Very Private Gentleman film s názvem The American s Georgem Cloonym v hlavní roli.

V letošním roce Anton Corbijn nafotil Liv Tyler, dceru zpěváka skupiny Aerosmith, Stevena Tylera  pro holandskou značku G-Star. Vedle tvorby komerční fotografie momentálně pracuje i na knize se zpěvákem Tomem Waitsem.

Autor: Jiří Mrázek
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 2.20, hodnoceno: 25 krát.

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Osobnosti / Většinou černobílý Anton Corbijn