« zpět chauve-cover

WORKSHOP S PATRICKEM CHAUVELEM a jiný pohled na válečný dokument

Francouz Patrick Chauvel patří mezi nejproslulejší válečné fotografy své generace. Letos již poněkolikáté zamířil na Fakultu sociálních věd (FSV) Univerzity Karlovy předat své zkušenosti a příběhy mladým budoucím novinářům.
11.12.2010Osobnostiautor: Eva Došková

Ačkoliv ještě během víkendu fotil na území vyprahlého zaminovaného Jižního Afgánistánu, na poslední chvíli se mu povedlo přemluvit polského vojáka, získat místo v helikoptéře do Kábulu a být jedním z prvních, kteří se v pondělním ránu objevili v přednáškové místnosti na pražském Hollaru, budově FSV, kde sídlí katedry žurnalistiky a marketingu. Už jen příchod jedenašedesátiletého Chauvela, který je dokonalým ztělesněním slovního spojení „chodící charisma“, dával tušit, že tento týden rozhodně nudný nebude...

Úvodní projekce dokumentu Váleční reportéři nás uvrhla rovnou do děje. Když jsme se spolužáky v rámci kurzu Fotožurnalistiky několik týdnů zpět navštívili World Press Photo, mnoho z nás se v reflektujících esejích vyjádřovalo o nudě, hře na city, manipulaci s emocemi, vykalkulovanosti válečných fotografií. Člověk je v dnešní době invazivních masmédií natolik přesycen... Záběry z kamery italského reportéra, kterou si vojáci spletli se zbraní a poslali reportéra k zemi, či příběhy zabitých novinářů před očima svých kolegů však téměř způsobují změnu skupenství krve v žilách. Najednou mizí idea reportéra jako nezúčastněného pozorovatele, majícího čas přemýšlet, čím by šokoval a donutil lidi k slzám. Dochází mi, že věci se mají doopravdy tak, jak bývají vyfotografovány. Už jen toto poznání podstatně mění můj náhled na celou věc...

Patrick Chauvel, syn slavného válečného reportéra, již ve svých sedmnácti letech utekl z mládežnického tábora, aby mohl fotografovat šestidenní izraelskou válku. V devatenácti se vydal do Vietnamu a od té doby nechyběl snad v žádné velké válce či bojové události. Poháněn touhou po dobrodružství, více však silou nutnosti informovat širokou veřejnost o tom, co se ve skutečnosti děje za jejich zády, i přes mnohočetná zranění a neuvěřitelná nebezpečí stále funguje ve stejném rytmu. Jestliže v diskuzi, následující po projekci filmu, mají dotazy jakýkoliv ráz, Chauvel se nedá vyvést z míry a se svým velmi osobitým humorem vysvětluje i ty nejbrutálnější situace. Dozvídáme se, že zabít jednoho Afgánce nyní vzhledem k drahosti americké techniky vyjde přibližně na dva miliony dolarů, ale také se smějeme nad popisem jeho dobrodružství hraničících se smrtí. Ano, i o smrti se dá vtipkovat, vidíte-li ji denně. Jinak by se prý člověk zbláznil.

Následující den se scházíme v menší skupince odvážných workshopistů, kteří se budou po několik dní věnovat zvoleným dokumentárním tématům. Po projekci našich dosavadních prací oznamujeme vybrané nápady, padají story z nádraží, s turisty, s Romy, na kolejích či v hudebních a tanečních školách. Patrick nikomu nic nevymlouvá, nehýří vševědoucími radami, jen si trpělivě zapisuje. Kritizovat nás bude až později. Den zakončíme prezentací jeho nejnovějších afgánských fotografií: nekonečná poušť, nuzná obydlí, vojáci, umounění domorodci a nášlapné miny z čehokoliv, klidně i kuchyňských pánviček – nejobávanější zbraň. Tato válka je prý ale poněkud nudná. Jen nekonečné čekání...

Středu, strávenou popobíháním s foťákem a zoufalým cvakáním (poprvé si přiznávám, jak hloupý nápad byl hlásit se na dokumentární workshop s mojí vnitřní posedlostí inscenovat své vlastní scény) osvěžil další dokument z Chauvelovi dílny. Tentokrát se zabýval osudy válečných reportérů, narozených přímo v zemi, kde zuří bojová vřava. Fotograf Palestinsko-Izraelského konfliktu, který během své vojenské kariéry přišel o několik končetin, bere svůj fotoaparát jako zbraň, není však jediným, pro nějž je dokumentace situace vlastní formou boje. Ačkoliv, jak se dá předpokládat, jsou místní fotografové ve své práci mnohem více angažovaní, žádný z cizích reportérů však nemůže být dostatečně nezaujatý. Jste-li ve válce, ocitnete se vždy přímo v jejím největším ohni, aniž by záleželo na tom, že nechcete či nemáte za co bojovat. Jste Francouz? Máte tu přeci také své vojáky! Pracujete pro americké agentury? Pak i vy patříte k agresorům! Pohybujete se s Izraelskou jednotkou? Pak i vy jste nepřítel Palestiny! Fotíte na vlastní pěst bez vojenské čety? Zabijí vás dříve než si myslíte... a občas právě jen proto, že jste novinář. Vždyť informujete pravdivě? Ale to je přeci „nepohodlné“. Možná vás kvůli tomu budou muset odstranit... Ohromena morální a jinou silou reportérů pokračuji dále ve svém bídném snažení o dokument „jednoho dne v životě běžného člověka“. Jak přízemní. 

Konečně přichází čas pro konzultaci našich dosavadních výsledků. A šetřeni rozhodně nejsme. Více než pochvaly nás čeká neobyčejně konstruktivní kritika. Chyby jsou Patrickem vytýkany natolik jasně, že se málem neplácáme do čela při jejich objevení. Patrickovým oblíbeným sklem je 28 mm, technikou se však přehnaně netrápí. Hlavní je okamžik. Nejvíce se diskutuje o kompozici, akcentaci nejdůležitějších prvků děje, aniž by však došlo k naprosté ignoraci okolí. Vizuální přehlednost často kazí nesmyslně usekané kousky těl hlavních aktérů (občas se Chauvel, zvyklý na ledasco, dokonce upřímně zeptá, jestli ten člověk v záběru má doopravdy jen jednu ruku) či zcela zbytečně dráždivé pozadí. Nejvíce Patrickovi však vadí absence živých lidí na místech, která rozhodně nejsou opuštěnými. „Zkresluje to celou informaci.“ Právě snaha o objektivitu by měla hrát u dokumentární tvorby prim, lichotivý vizuál se dostává ke slovu až v momentě, kdy nepotlačuje autenticitu. To však neznamená, že by fotograf měl zapomínat na přehlednost, jasnost a dynamičnost záběru. Právě tyto prvky se totiž stávají hlavními podporami sdělení, stejně jako expresivní výraz ve tváři často řekne více než dlouhé řádky suchých popisů.

Ačkoliv se nejedná o informace, které vás časem samotné nenapadnou, pohled zkušeného odborníka hledání velmi podstatně urychluje. Patrick je ve své kritice velmi konkrétní, rozpitvává fotografie do poslední částečky a skládá před nás neocenitelně komplexní pohled. Nejde tu o instantní návod na dobrou fotografii, nikdo nám neříká, jak přesně „máme fotit toto či toto“, učíme se však věci mnohem podstatnější - ucelenosti, neopomíjející ani jedinou část celku. Když se dalšího dne vracíme s novými úlovky, na mnoha pracech je vidět, jak jsme si Chauvelovy poznatky vzali k srdci. Pouhých dvacetčtyři hodin přineslo mnohým z nás progres, který by se jinak tvořil dlouhé měsíce. Moje téma je ovšem nudné stále natolik, že se málem až stydím. A že je mi to dáváno najevo... Nabuzená pochvalou techniky a kompozice se však odhodlám i připojit se k ostatním, směřujícím večer do kavárny poslechnout si mistra zblízka nad sklenkou.

Přeplněný stůl dává tušit nebývalý zájem o co nejosobnější setkání s naší legendou. Patrick ochotně zodpovídá i ty nejhloupější dotazy (čtyři manželky, čtyři děti, čtyřikrát rozvedený), povídá o válce, o svém životě, přátelích reportérech, příbězích vojáků, svých názorech na konkrétní bitvy, vyrovnávání s válečnými traumaty („Na své fotografie se před jejich odevzdáním nedívám. Proč bych ten děs měl prožívat dvakrát.“) či svých plánech na dovolenou. Zapovídáme se o hloupostech, o válce nemám příliš co říct, když mi však Chauvel napovídá, že bych mohla odletět do Barmy fotit portréty vojáků, na moment ztuhnu, než se rozesměju. „I would die like... very soon.“ Nic pro mě, děkuju. Dál se probírají naše práce a Patrickův svět, a když nad ránem mířím domů, nemůžu se zbavit dojmu, že nám byla poskytnuta jedičná příležitost alespoň trošku se seznámit s nebývale silnou osobností.

Poslední den workshopu zakončujeme obvyklou upřímnou kritikou, výběrem finálního celku a děkováním. Právě ona konzultace prací, při jejichž ztvárnění nás nikdo nedržel za ručičku, se ukázala být nezvykle praktickou školou, stejně jako komplexní pohled zaujímající veškeré detaily. Stejnou váhu jako zlepšení našich fotografických dovedností však pro nás mnohé mělo i osobní setkání s člověkem, který prožil nepředstavitelně mnoho a rozhodně v tom nepřestává. Jeho cílem je „upozornit na to, že válka může vzniknout kdekoliv, jakkoliv, z jakékoliv pouliční bitky. Je to součást naší civilizace a stává se to den co den.“. Ostatně, jak praví nápis na jeho helmě : SSDD- Same shit, different day.

Odchází s podepsanou knihou „Válečný reportér“, kterou nemůžu odtrhnout. Mám chuť naučit se fotit a odletět do Barmy...

Autor: Eva Došková
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 1.74, hodnoceno: 19 krát.
Štítky: váleční fotografové, fotograf

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Osobnosti / WORKSHOP S PATRICKEM CHAUVELEM a jiný pohled na válečný dokument