« zpět moda-2-cover

Historie módní fotografie - 20. léta

Dvacátá léta. Architektuře udává směr prolínající se futurismus, surrealismus, funkcionalismus a art deco. Je vynalezen detektor lži, penicilín, semafor, zmražené potraviny, autorádio, elektrický holicí strojek, zrcadlovka s výměnnými objektivy a sestrojen první robot. Společnost blázní po všem novém.

Vzduchem se nesou tóny z trumpety jazzového krále Louise Armstronga a tančí se charleston. Móda přeje odvážnějším a diktuje sukně zkrácené ke kolenům. Dlouhým rukávům odzvonilo a šaty se šijí s ramínky. Nosí se sportovní oblečení! Hitem se stávají krátké šortky s tílkem a páskem. Účesům vládne mikádo. Na stříbrném plátně excelují herečky a herci, kolem kterých se strhává mánie, a stávají se vzory po několik generací. Za zmínku určitě stojí trio Charles Spencer Chaplin, Harold Clayton Lloyd a Buster Keaton, jedni z nejpopulárnějších komiků němého filmu.

Mezi slavné herečky se právem řadí Mary Louise Brooks, která se věnovala i modelingu a byla známá pro svůj chlapecký sestřih. Švédky Grety Garbo si všimli režiséři, když se objevila jako modelka v krátkých reklamních šotech. Další z obdivovaných hereček Lillian Diana Gish upoutala pozornost skandálem o jejím věku. Když nastoupila na dráhu herečky, tvrdila, že je o 3 roky mladší. Pravda vyšla najevo až po 72 letech. Také americká filmová herečka Colleen Moore se stala módní hvězdou. Již jako dítě obdivovala krásné tváře na filmovém plátně a na titulkách časopisů a tak se prostě rozhodla, že bude jednou z nich. Úspěšně. Fotografové nestačili mačkat spoušť. 

Známá polská herečka Pola Negri byla další výraznou postavou,  médii označovanou za femme fatale. Neméně populární herečka let dvacátých Edith Norma Shearer dala dohromady s fotografem Georgem Hurrellem a snímky, které ji zviditelnily měla hned z první ruky.  A teď něco pro dámy. Za mužský sex-idol byl považován italský herec Rudolph Valentino, snoubenec Poly Negri. Tento latinský miláček způsobil masovou hysterii, když jako jednatřicetiletý předčasně zemřel na zánět slepého střeva a žaludeční vředy.

Některé ženy z něj šílí v davu, některé stojí hodně nad věcí. Jednou z těch žen, které se nenechaly jen tak něčím rozhodit, byla Coco Chanel.  Svým jednoduchým a moderním přístupem se stala největší návrhářkou století a její parfém Chanel číslo 5 provoněl celý svět. I v současnosti je každých 30 vteřin prodán jeden flakon této nestárnoucí vůně. A teď něco pikantního ze světa Coco Chanel. Byla spojována s image „flapper". Tak se nazývaly mladé sebevědomé ženy dvacátých let, které nosily krátké sukně, chlapecky sestříhané vlasy, poslouchaly jazz a tančily charleston v nočních klubech. Opovrhovaly vším, co bylo považováno za přijatelné. „Flappers“ nosily nadměrný make-up, pily alkohol na veřejnosti, hovořily otevřeně o sexu, kouřily, šňupaly kokain, řídily auta, vytvořily si svůj vlastní slang a všeobecně se vysmívaly sociálním a sexuálním normám. Taková byla Coco a její doba. Světe div se, ženy vládnou.

Adolf de Meyer (1868 - 1946)

Proslavil se portréty slavných lidí. Narodil se v Paříži německému otci a skotské matce. V roce 1893 vstoupil do Královské fotografické společnosti, podporované samotnou královnou Viktorií. Pozoruhodné je to, že od roku 1899 sám sebe začíná titulovat Baron Adolph de Meyer. Bere si za ženu Olgu Caracciolo, jejímž kmotrem byl Edward VII. Tento svazek však neměl nic společného s láskou. Meyer byl homosexuál, jeho žena byla bisexuální. Uspokojení tedy baron nenacházel v harmonickém rodinném životě, ale ve fotografování, kterému se věnoval naplno. Módní fotografie ze začátku dvacátých let byly pevně zakořeněny v přístupech, které vycházely  z piktorialismu.

Meyer se našel v tomto stylu a jeho fotografie připomínají barokní portrétní malby. Zvláštní důraz kladl na záběry v přirozeném prostředí. Dbal na to, aby jeho modelky a modelové byli uvolnění při pózování. Meyerovy módní fotografie jsou charakteristické technikou zadního osvětlení a jemného zaostření objektivu (soft focus). Fotografie jsou sice statické, ale velmi naturalistické.

Pro dotvoření atmosféry většinou užívá lesknoucích se odrazů šperků a dalších rekvizit. Zásadně používá pravidlo třetin. Francouz Adolf de Meyer se stal předním fotografem magazínu Vogue a později pracoval i pro Harper´s Bazaar.

Edward Jean Steichen (1879-1973)

Edward Jean Steichen se narodil v Luxemburgu, ale se svými rodiči se odstěhoval do USA a zde žil a pracoval. Tento americký fotograf dosáhl uznání v pozoruhodně širokém spektru činností. Zajímal se o design, pro magazín Camera Work navrhl logo a typ písma. Pracoval pro mnoho reklamních agentur, včetně známé reklamky J. Waltera Thompsona. Podílel se na tvorbě válečného dokumentu The Figthing Lady, která vyhrála cenu Academy Award za nejlepší dokumentární film. Po druhé světové válce působil jako ředitel v newyorském Museu moderního umění v sekci fotografie. Získal medaili za svobodu od 36. prezidenta USA Lyndona Johnsona. Co nás ovšem zajímá nejvíce je, že v mládí byl jedním z nejtalentovanějších a nejvynalézavějších fotografů, kterému se podařilo přesvědčit veřejnost, aby fotografie byly brány za právoplatné umění.

Slávu mu přineslo komerční fotografování a stal se tehdy nejlépe placeným fotografem planety. Začal spolupracovat s Condem Nastem a nahradil Adolfa De Meyera jako hlavní fotograf pro Vogue. Světu vládne moderna a to se odráží i v přístupu k fotografování. Jeho práci výrazně ovlivňovalo konstruktivistické umění. Snaží se zachycovat optimismus smetánky 20. let. Módní domy Elsa Schiaparelli, Vionnet a Alix propagují ženy s krátkými vlasy, úzkým pasem a hořící cigaretou v ruce. Piktorialismus byl zamítnut a nahrazují ho ostré detaily. Za vzor je považován kubismus. Steichen rád využívá kontrastu.

Nejčastější svícení je kombinací hlavního (mnohdy denního) světla a filmových protisvětel ze strany. Používá velmi jednoduchých rekvizit tak, aby vytvořil elegantní kompozici. Steichenova fotografie herečky Grety Garbo z roku 1928 je považována za její nejzdařilejší portrét. 

George Hoyningen-Huene (1900 - 1968)

George Hoyningen-Huene byl dalším z odborníků rané módní fotografie. Většinu svých nezapomenutelných fotografií vytvořil ve dvacátých letech a na konci druhé světové války. Narodil se do aristokratické rodiny v Petrohradě. Jeho otec měl šlechtický původ a byl vysoko postaveným úředníkem v armádě.  Matka byla dcerou amerického ministra. Měl dvě sestry, které se obě staly módními návrhářkami. Během ruské revoluce Hoyningen-Huene odletěl do Londýna a později se odstěhoval do Paříže. V roce 1925 velel fotografii ve francouzském Vogue.

Po pár letech se tento kontroverzní umělec potkává s Horstem, který se také proslavil jako fotograf. Ze začátku byl Horst častým Hoyningen-Huenovým modelem. Později pracovní vztah vystřídal milenecký. Z Francie se přestěhoval do Anglie a pak do New Yorku, kde pracoval především pro Harper´s Bazaar. Jeho práce byla ovlivněna především surrealismem a architektonickými symboly řeckého klasicismu. Kromě hlavní profese módního fotografa se věnoval i portrétům a mistrně zvěčnil řadu hvězd Hollywoodu a jiných celebrit. Za jednu z jeho nejslavnějších módních fotografií můžeme považovat sedícího muže a ženu v plavkách u moře. Je směsicí elegance a klasicismu.

Obrázek ukazuje jeho pečlivý přístup k detailu a uspořádání. Důležitou roli hraje vliv světla a stínu. Scéna vypadá focená na lokaci, ale při bližším zkoumání vidíme, že stejně jako většina módních snímků té doby, vznikla ve studiu. Moře iluzionisticky vytváří světle šedá barva a nebe slabě malované mraky nad ní. Velmi realistického efektu denního světla je dosaženo pomocí jediného silného světla, umístěného vlevo nahoře od modelů. Z fotografie je cítit vzdálený objekt touhy. Nepřirozeně světlé pozadí díla má svůj smysl. Za prvé osoby jsou plastičtější a za druhé tento fakt simuluje pocit, že se díváme proti slunci bez slunečních brýlí. Proto je obraz i mírně rozmazaný. Tajemný nádech dodává také skutečnost, že modelce ani modelovi nemůžeme vidět do tváří.

Martin Munkacsi (1896-1963)

Martin Munkacsi se narodil v Maďarsku, kde působil jako redaktor a fotoreportér sportovních událostí. Legendární zlom v kariéře přišel, když zdokumentoval rvačku, která skončila tragickou smrtí jedno z účastníků. Munkacsiho fotografie ovlivnily zásadně výsledek soudního procesu a to zejména pro obviněného vraha. Tento případ mu přinesl značnou popularitu a díky  tomu získal práci v  Berliner Illustrirte Zeitung. Hned svým prvním publikovaným snímkem na sebe opět upozornil.

Momentka závodního vozu projíždějícího kaluží vody, byla označena za pokrokovou. Kvůli fotografování obletěl celý svět. Čas, strávený v letadle nezůstal nevyužitý a fotograf vytvořil sérii leteckých snímků prováděných  za letu. Po tom, co Berlín ovládli nacisté, byl Munkacsi vyhozen kvůli svému židovskému původu. Odchází proto do New Yorku a podepisuje kontrakt s Harper´s Bazaar na neuvěřitelných 100 000 dolarů. Harper´s Bazaar vsadil na proklatě dobrého koně. Záhy totiž Munkacsi přichází s revolučním nápadem konečně opustit ateliéry a vyrazit ven, na farmy, pole, letiště, kamkoli.  Vytvořil absolutně nový pohled na módní fotografie.

Běžící modelka po pláži oblečená do vzdušných šatů, které za ní vlály, působila prostě úchvatně. Prvenství si také připisuje za akty, kterými ilustroval články v magazínech. Jeho portréty zahrnují osobnosti jako Katharine Hepburn, Leslie Howard, Jean Harlow, Joan Crawford, Jane Russell, Louis Armstrong a Fred Astaire. Přes všechny úspěchy Munkacsi zemřel paradoxně v chudobě a sporech. Několik univerzit a muzeí totiž odmítlo přijmout jeho uměleckou sbírku.

Louise Dahl-Wolfe (1895-1989)

Louise Dahl-Wolfe byla dalším významným přírůstkem v magazínu Harper´s Bazaar, kde spolupracovala s módní redaktorkou a ikonou Dianou Vreeland. Narodila se norským rodičům v Americe, kde  později i žila. Fotila také převážně na lokacích. Využívala nejrůznějších lokací od Jižní Ameriky až po Afriku. Práce z dob jejího cestování jsou po čase známé jako „přírodní“ módní fotografie. Louise se provdala za sochaře Meyera Wolfa, který navrhoval scény pro většinu jejích fotografií. Velmi důležitým prvkem  její tvůrčí činnosti je i portrét.

Zajímavostí je, že při portrétování známých osobností objevila tehdy ještě velmi mladou Lauren Bacall, která se později stala slavnou herečkou a modelkou. V roce 1937 začíná pracovat s barevnou fotografií. Mnoho z jejích fotografií je zaměřeno na módní plavky padesátých let. Snímky mají uvolněnou, luxusní atmosféru a objevují se na nich vysoké, štíhlé modelky. Pohrává si s barvami, kde v barevném vyvážení dominuje žluť, což bylo typické i pro počátky barevného filmu. Charakteristický punc této fotografky je dán hrubým rozdělením na vertikální a horizontální třetiny.

Oproti Georgovi Hoyningen-Huenovi, kde elegantní pár v plavkách je velmi imaginární, místo je blíže neurčené a nevidíme modelům do tváří, Dalh-Wolfe se snaží o realistický obraz. Ve své tvorbě je nejvíce ovlivňována fotografy Irvingem Pennem a Richardem Avedonem. Jedním z jejích asistentů byl Milton H. Greene, který se proslavil mimo jiné i nafocením blízké přítelkyně, divy Marilyn Monroe. A mohli bychom pokračovat další řadou oslnivých hvězd vyfotografovaných Miltonem H. Greenem. Byli jimi například Grace Kelly, Marlene Dietrich, Elizabeth Taylor, Sophia Loren, Audrey Hepburn, Alfred Hitchcock, Romy Schneider, Claudia Cardinale, Paul Newman a Catherine Deneuve.

Článek patří do seriálu
  1. Historie módní fotografie - 20. léta právě čtete
Autor: Kateřina Janischová
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 1.99, hodnoceno: 84 krát.

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Zajímavosti / Historie módní fotografie - 20. léta