« zpět historie-4-cover

Historie módní fotografie - 40. a 50. léta

Čtyřicátá a padesátá léta. Tyto roky jsou bezesporu poznamenány tragickou událostí a to druhou světovou válkou. Do poloviny čtyřicátých let bylo napácháno mnoho zla a společnosti trvalo delší dobu, než se znovu postavila na nohy. Zatímco se národy vzpamatovávaly, doba otěhotněla lepšími časy.

Americká ekonomika vzkvétala, rozvoj technologií přinesl první elektronický počítač. Většina rodin vlastní televizor, který nahrazuje konkurenční rozhlas. Televize přináší nejen informace, ale i zábavu. Byla vynalezena mikrovlnná trouba, která později mnoha domácnostem ulehčuje práci. V této době vznikly také kreditní karty, video, byly položeny základy hypertextového jazyka, na trh byla uvedena panenka Barbie s Kenem.

Ve filmu dochází k obrození. Hollywood tahá z rukávu jedno eso za druhým. Tématika byla převážně válečná, ale vznikly pozoruhodné snímky, věrně dokumentující toto tak těžké období. Únik od reality nabízí společnost Walt Disney. Vdechla život animovaným postavám: Pinocchiovi, Dumbovi a Bambimu, které nás baví dodnes. Na pomyslném hereckém nebi jasně září hvězdy Marlon Brando, Tony Curtis, James Dean, Ava Gardner, Grace Kelly nebo Paul Newman.

Společnost rozehřívají chytlavé rytmy rokenrolu v čele s jeho králem Elvisem Presleym. Hudbu navždy ovlivnila také francouzská šansoniérka Edith Piaf. Co se módy týká, jak bychom dnes řekli „in“ byly v účesech měkké, vlnité vlasy, spíše kratších střihů, stažené obvykle dozadu. Mezi oblíbené doplňky patřily šátky, šifónové šály, boa, barety nebo turbany. Důraz se kladl na šaty, které zvýrazňovaly vosí pas. Zdobily je široké sukně s nadýchanými spodničkami, sahajícími těsně pod kolena. Dokonalou eleganci dotvořily rukavičky z jemných materiálů. Hitem sezóny byly střevíčky s otevřenou špičkou na platformě z krokodýlí nebo hadí kůže. Módními ikonami jsou herečky Marilyn Monroe a Audrey Hepburn.

Marilyn Monroe, vlastním jménem Norma Jeane Mortensen, byla americká filmová herečka, známá jako sex-symbol 50. let. Sotva dvacetiletá Norma začala pózovat známým i méně známým fotografům; ještě jako brunetka se objevila na titulních stránkách magazínů. Její ambice ovšem sahaly dál, toužila hrát. Kde nastal zlom v jejím úspěchu?  Jistě v lechtivých fotografiích, na kterých byla Marilyn zahalená jen do vůně parfému Chanel Nr. 5. Bylo jí 22 let, když kývla na nabídku pózovat pro umělecké akty. Ženské spolky byly pobouřené Marilyninou nahotou. Její chytrý komentář, že zkrátka měla hlad a potřebovala peníze, způsobil, že ji ženy litovaly, a muži ještě více zbožňovali. Další filmy jako: "Muži mají radši blondýnky" a "Jak si vzít milionáře", se již nesly v tradičním duchu dalších Marilyniných rolí atraktivní přihlouplé blondýnky. Premiéra druhého jmenovaného filmu byla ovšem pompézní korunovací Marilyn na královnu Hollywoodu. Když vešla do sálu v krajkové róbě bez ramínek, muži vstávali ze sedadel. Každý chtěl alespoň letmo zahlédnout nejpopulárnější herečku Států.

Audrey Hepburn byla americká herečka nizozemsko-britského původu, jedna z nejznámějších tváří filmového plátna druhé poloviny 20. století a nositelka cen Oscar, Tony, Emmy i Grammy. Zásadní zlom v její herecké kariéře přišel díky hlavní roli v novodobé filmové pohádce - Prázdniny v Římě, která Audrey Hepburn vynesla do hvězdné společnosti. Pro mnohé představovala nový typ krásy, její éterický vzhled často řídil vývoj módy. Dodnes zůstává nedostižným symbolem elegance, idolem osobního šarmu, noblesy, charisma i svérázným prototypem nevšední krásy, inteligence a mimořádné oduševnělosti. Toto vše se dosti vzácně snoubilo s velkým hereckým a pohybovým nadáním do nenapodobitelného originálu, který dodnes obdivují miliony filmových a televizních diváků na celém světě. V osmdesátých letech, v posledních letech svého života, se věnovala především práci pro humanitární organizace. V roce 1987 se stala oficiálním velvyslancem dobré vůle UNICEF.

Norman Parkinson (1913-1990)

Norman Parkinson, rodným jménem Ronald William Parkinson Smith, se narodil v Londýně, kde studoval na Westminsterské škole. Svou profesní kariéru začal v roce 1931 jako soudní fotograf. O tři roky později si otevřel vlastní studio společně s Normanem Kibblewhite. V letech 1935 až 1940 pracoval pro Harper´s Bazaar. Během druhé světové války sloužil jako průzkumný fotograf pro Royal Air Force ve Francii. Parkinson vždy tvrdil, že je spíše řemeslníkem, nikoliv umělcem. Avšak od svých prvních fotografických krůčků až do smrti, byl řazen mezi přední britské portrétní a módní fotografy. Jeho práce, pod vedením Martina Munkacsiho, v rámci magazínu Harper´s Bazaar, je pokládána za revoluční nejen pro britskou, ale i celosvětovou módní fotografii 40. let.

Uprchl z ateliérů po vzoru Munkacsiho a fotografie získaly osvědčenou dynamiku. Za charakteristický rys Parkinsonovy práce můžeme považovat humor, který hraje ústřední roli v mnoha z jeho fotografií. Objevil Nenu, matku Umy Thurman ve věku 16 let na hřišti ve Stockholmu, a přivedl ji do Londýna, kde se stala modelkou tamního Vogue. Fotografie Jerry Hall zase vyvolala velký ohlas v hudebním průmyslu. Objevila se na obálce pátého alba slavné kapely Roxy Music. Norman byl i velkým exhibicionistou, a na většině fotografii pózoval spolu s modelkami. Mimo práce v magazínech vytvořil oslavovaný kalendář okouzlujících mladých žen. Krásné ženy mu učarovaly a jednu z nich si v roce 1947 vzal za manželku.

V letech 1945 - 1960 byl zaměstnán jako portrétní a módní fotograf Vogue. „Pokud fotograf nemá časopis, pod jehož záštitou pracuje, je jako zemědělec bez polí,“ říkával Norman Parkinson. V období let 1960 - 1964 pracoval jako přidružený redaktor časopisu Queen. V roce 1963 se přestěhoval do Tobaga. Od roku 1964 až do své smrti, působil po boku herečky a modelky Wendy Rogerson jako nezávislý fotograf.

Irving Penn(1917-2009)

Rodilý Američan Irving Penn zasvětil své mládí studiím. Studoval u Alexeje Brodovitche v Pennsylvanii na Univerzitě umění, kterou absolvoval roku 1938. Zpočátku se Penn věnoval malování a řada jeho kreseb byla zveřejněna. Kariéra rozkvetla a přinesla ovoce, když se začal realizovat ve fotografii. Po druhé světové válce naservíroval šedivějící společnosti ženský půvab v podobě uhlazených a elegantních fotografií. V roce 1950 se oženil se svou oblíbenou modelkou, Lisou Fonssagrives. Pracoval mnoho let pro časopis Vogue. Svou nezávislost korunoval založením vlastního studia v roce 1953.

Byl jedním z prvních fotografů, který staví modely proti šedému nebo bílému pozadí a dokázal používat tuto jednoduchost efektivněji, než ostatní fotografové. Penn vnesl do svých portrétů nebývalý smysl pro dramatičnost a sebevyjádření. Tento mistr blesku, jak byl často označován, si dopomáhal denním světlem z oken k vytvoření úžasné scény ve svém ateliéru.

O životě Irvinga Penna se dočtete ve článku: Irving Penn: „I focení koláče může být umění“

Za zajímavost považuji, že během dokumentování domorodých obyvatel Nové Guiney a dalších exotických zemí, si Penn vytvořil přenosné studio, mající po vzoru jeho domácího ateliéru okno. S tímto světlem, orientovaným na sever, se dopracoval velmi působivých výsledků. Můžeme říci, že tyto fotografie měly stejný nádech, jako portréty celebrit, zrozené v plně vybaveném ateliéru. Byly nazdobené, přirozeně nasvícené a spojovalo je neutrální pozadí.

To, co dále identifikuje Pennovy fotografie od ostatních, je srozumitelnost, kompozice, pečlivé uspořádání objektů nebo lidí, grafická dokonalost, forma a využití světla. Vytvořil sérii aktů, které reprezentovaly fyzické typy, od hubených až po velmi baculaté. Jeho fotografie svou podstatou ale byly příliš kontroverzní - a možná z toho důvodu si nikdo nevzal na svou zodpovědnost jejich publikování. Nebyly vystaveny až do roku 1980. Od Penna se můžeme hodně naučit, veřejnosti pro to dal ideální nástroj. Vydal řadu knih, nabízejících velkorysý výběr fotografií, obrazů a dokumentaci jeho pracovních metod. O jeho stálé sbírky, archivy, shromažďování osobních předmětů a materiálů, týkajících se jeho kariéry, se dělí Institut Umění v Chicagu, Metropolitní Muzeum Umění, Národní Galerie Umění ve Washingtonu, Muzeum Umění v New Yorku a Los Angeles. Irving Penn zemřel ve věku  92 let ve svém domě na Manhattanu, ale jeho práce nás oslovuje a naplňuje dosud.

Lillian Bassman (1917)

Další úspěšná žena ve světě fotografie. Její rodiče byli židovští intelektuálové, kteří emigrovali z Ruska do Spojených států a usadili se v New Yorku ve čtvrti Brooklyn. Lillian vystudovala střední textilní školu na Manhattanu, kde promovala v roce 1933. Studium ovlivnilo i její osobní život, potkala zde totiž svou osudovou lásku, za kterou se v roce 1935 provdala. Jejím mužem se stal fotograf Himmel, ve kterém našla podporu pro následujících 74 let života. Od roku 1940 do roku 1960, Bassman pracovala jako módní fotografka pro Junior Baazar a později pro Harper´s Bazaar, kde podporovala kariéry fotografů jako Richarda Avedona, Roberta Franka, Louise Faurera a Arnolda Newmana.

Pod vedením ruského emigranta Alexeye Brodovitche začala fotografovat své modely převážně v černobílé. Její práce byla z velké části zveřejněna v Harper´s Bazaar mezi roky 1950-1965. Během sedmdesátých let projevovala zájem o čistou formu, která ovšem nebyla v módní fotografii té doby žádanou záležitostí. Obrátila proto pozornost na své vlastní fotografické projekty a opustila pole módní fotografie. Na pokraji tvůrčí krize hodila za hlavu čtyřicet let její životní práce.

O dvacet let později, byly objeveny stovky zapomenutých fotografií, které sama zavrhla a odsoudila v nemilost. Módní fotografie, vytvořené rukama Lillian Bassman, začaly být zpětně oceňované až v devadesátých letech. Ovlivněna zrozením digitální technologie, inovovala svou práci. Vzniklo mnoho abstraktních barevných fotografií, odrážejících moderní styl. I v pokročilém věku se jí podařilo skloubit své bohaté zkušenosti s pokrokovými možnostmi současnosti. Nejpozoruhodnějšími znaky jejího fotografického díla jsou vysoké kontrasty mezi světlem a tmou, zrnitost fotografií, geometrické umístění a úhly, ze kterých fotografuje. Bassman je  jednou z velkých fotografek současného světa módy.

Helmut Newton (1920 -2004)

Helmut Newton, původním jménem Helmut Neustaedter - guru módní fotografie, který se proslavil erotickými módními fotografiemi, se narodil v Berlíně německému otci a americké matce. Zájem o fotografii se u něho projevil již ve dvanácti letech, kdy si zakoupil svůj první fotoaparát Agfa Box Tengor. Newton nikdy neskrýval svou sexuální náruživost ani ve svém mládí. V útlém věku měl totiž přístup k časopisům svého bratra, obsahujícím nahé modelky. Jeho prvním emotivním zážitkem, jímž se nechal později inspirovat, byla slavná berlínská prostitutka Erna s rudými vlasy a vysokými červenými jezdeckými botami.

Mezi další inspirace patřily knihy od Arthura Schnitzlera nebo Stefana Zweiga, plné erotických náznaků. Jeho mládí ovlivnila i druhá světová válka. Situace byla o to horší, že jeho otec byl židovského původu. Otec přišel o továrnu a byl zavřen v koncentračním táboře. Helmut musel odejít z reálného gymnázia a začal navštěvovat Americkou školu v Berlíně. Vášeň k fotografiím a dívkám však byla silnější, a školu opustil. Helmut nastoupil jako učedník u známé berlínské fotografky Yvy (Else Simonové). Společenská situace se později zostřila, a nechvalně proslulá „Křišťálová noc“, donutila Helmutovu rodinu opustit Německo.

Helmut se sám vydává na cestu do Číny. Když loď zakotvila v Singapuru, rozhodl se zůstat a nepokračoval dále. Našel zde uplatnění jako redaktor malajských novin New Straits Times. Tam se mu však nedařilo a brzy ho propustili. Poté se pokouší uživit jako portrétní fotograf. Válka ale začala hrozit i v Singapuru a Židé byli internováni do tábora v Austrálii. Po dvou letech byl propuštěn a živil se jako sběrač broskví. Všechny jeho snahy vyhnout se narukování vyzněly naprázdno, a v Melbourne byl nucen se přihlásit do armády. V roce 1946, když opouštěl australskou armádu, se rozhodl, že si kvůli vysněné kariéře změní jméno z Neustaedter na Newton. O dva roky později se oženil s herečkou June Browne, která později šla v jeho šlépějích a stala se úspěšnou fotografkou pod pseudonymem Alice Springs. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat a nabídky se jen hrnuly. Helmut dostal nabídku od australského, londýnského, pařížského i australského Vogue. Využil všech možností pracovat pro takové formáty. Jeho provokativní erotické snímky, často se sadomasochistickými nebo fetišistickými podtexty, byly i přes svou odvážnost velmi úspěšné.

V roce 1965 přišel Helmutovi návrh na spolupráci s Vogue v New Yorku. Musel se ale přizpůsobit americkému stylu, který byl mnohem střídmější. Posedlost slávou a penězi ho často nutila tvrdě pracovat beze spánku, za konzumace velkého množství tvrdých cigaret a kávy. Jeho nezdravý životní styl byl vykoupen těžkou mrtvicí. Následné zdravotní problémy zásadně ovlivnily jeho tvorbu. V této době vzniklo mnoho snímků se sexuální tematikou. Modelky působily agresivně, rázně a odvážně. Na jeho fotografiích se setkáváme až s jakýmsi skrytým odporem a zároveň i chtíčem luxusu a prestiže. Tento nekonvenční přístup mu přinesl kýženou slávu. V souvislosti s jeho tvorbou se objevuje nový pojem - pornografická elegance. V roce 1981 zažádal Newton se svou ženou June o monacké občanství, které se jim podařilo získat a odstěhovali se do Monte Carla.

V úctyhodném věku 79 let stále ještě nepřestával tvrdě pracovat. Práce pro Vogue byla potěšením i utrpením. Musel neustále vymýšlet nová témata. Byl ale naprosto precizní a často se připravoval na jedno focení mnoho dní. Kromě Vogue, pracoval také například pro Elle, Marie Claire, Queen, Nova, Playboy nebo Stern. Newton byl ženami přímo fascinován. Na jeho fotografiích je žena zobrazována v mnoha rolích. Inspirace pramení z Newtonova zájmu o ženy jako takové, o sexualitu, noční život prostitutek a kabaretní výstupy transsexuálů. Jedná se o část společnosti, kterou za denního světla běžně nespatříme a je skrývána. Helmut Newton však dokázal tuto její část svým  ztvárněním přiblížit a nabídnout ji veřejnosti tak, aby ji přijala. V roce 1999 vyšla monografie Helmuta Newtona. Kniha Sumo váží 30kg, obsahuje 480 stran a přes 400 fotografií. Jedná se o limitovanou edici 10 000 výtisků a její součástí je i speciálně navržený stolek. Dne 24. ledna 2004 podlehl Helmut Newton ve věku 83 let následkům automobilové nehody, když se snažil vyhnout se svým Cadillacem protijedoucímu autu a narazil do zdi. Je pohřben vedle Marlene Dietrich na Státním hřbitově v Berlíně.

Richard Avedon (1923-2004)

Richard Avedon se narodil v New Yorku rusko-židovské rodině. Vystudoval Univerzitu Columbia. Roku 1942 začal fotografovat členy posádky obchodní flotily se svým fotoaparátem Rolleiflex, který mu daroval jeho otec. O dva roky později pracuje již jako reklamní fotograf pro obchodní dům. Avedonova výrazného talentu si povšiml i Alexey Brodovitch, kreativní ředitel časopisu Harper's Bazaar. V roce 1944 si Avedon vzal za ženu  modelku Dorcas Nowell, později známou jako Doe Avedon. V roce 1946  Avedon otevřel své vlastní studio a začal fotografovat pro časopisy Vogue a Life.

Vedení Harper´s Bazaar znervóznělo při myšlence, že by je Avedon mohl opustit a jít za konkurencí, a proto ho ustanovilo jejich hlavním fotografem. Avedon opovrhoval standardními technikami módní fotografie a místo toho požadoval, aby modelky daly naplno průchod emocím, smíchu, pláči, pokud to tak budou cítit. Doe a Avedon se rozvedli, a v roce 1951 se Richard znovu oženil s Evelyn Franklin, se kterou měl jednoho syna. V roce 1966 Avedon opouští svůj odrazový můstek Harper´s Bazaar a odchází do Vogue. Zde se za vlády šéfredaktorky Anny Wintour velice záhy  stává vedoucím fotografem časopisu a ztvárňuje většinu titulek od roku 1973 do 1988. Kromě módy svou energii vynakládal na fotografování pacientů psychiatrických léčeben, představitelů hnutí za občanská práva v roce 1963, demonstrantů z vietnamské války a později pádu „Berlínské zdi“. Během tohoto období Avedon také vytvořil dvě slavné série portrétů skupiny Beatles. První z nich odstartovala dobu velkých rockových plakátů. Mezi mnoho dalších rockových kapel, které Avedon fotografoval, patří známá skupina Electric Light Orchestra. Jeho múzou pro 50.-60. léta byla Audrey Hepburn. Řekl o ní, že ji nedokáže lépe zachytit, a že se stala sama sobě svým nejlepším portrétem.

To, co dělá Avedona Avedonem, je jeho snaha v portrétu zachytit nejenom samotnou osobnost, ale také duši fotografované osoby. Během focení pokládal lidem otázky, které pro ně nebyly zrovna příjemné a vyvolávaly v nich spontánní reakce. Výsledkem pak bylo odhalení určitého prvku v charakteru osobnosti, dosud těžko zachytitelného běžným, typickým způsobem. Jeho snímky byly zásadně velkoformátové a minimalistického stylu. Fotografovaná osobnost hleděla přímo do objektivu, byla zobrazena zepředu a umístěna na čistém bílém pozadí. Proslul nelítostnými postupy, které používal při fotografování, aby dosáhl svého. Z historie je znám případ, kdy vévodovi a vévodkyni z Windsoru, milovníkům zvířat, oznámil, že cestou k nim na focení přejel jejich psa. Jejich pohled plný děsu, pak pohotově vyfotografoval.

Velké diskuse také vyvolala série fotografií, zachycující proměny jeho otce, umírajícího na rakovinu. Světu  předal i sérii fotografií pracujícího lidu ve znečištěných oděvech, nezaměstnaných tuláků a problémové mládeže. Prvotně si vysloužil kritiku, že vrhá na Ameriku špatné světlo. Na druhou stranu pak byl oslavován za to, jak zobrazoval tyto lidi. Vždy totiž dbal, aby fotografie nepoškodila jejich důstojnost. Z této fotografické série vznikla jedna z nejprodávanějších knih - Na Americkém Západě. Mimo jiné pracoval pro magazín The New Yorker. Tato práce se mu ovšem stala osudnou. Zahynul dne 1. října 2004, kdy během dokumentární fotografické práce právě pro TNY dostal krvácení do mozku a následně zemřel.

Článek patří do seriálu
  1. Historie módní fotografie - 40. a 50. léta právě čtete
Autor: Kateřina Janischová
Další články autora [všechny články autora ]

Líbil se Vám článek? Hodnoťte jako ve škole:

1 2 3 4 5     hodnocení: 1.77, hodnoceno: 22 krát.
Štítky: norman parkinson, irving penn, lillian bassman, helmut newton, richard avedon

tisknout
Sdílet
 

Magazine / Články / Zajímavosti / Historie módní fotografie - 40. a 50. léta